Očkování (aktivní imunizace, vakcinace) je zřejmě nejúspěšnější medicínskou technikou v dějinách. Za více než 200 let od jeho zavedení koncem 18. století zachránilo stamiliony životů. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že očkování celosvětově zachraňuje 2-3 miliony dětských životů.
Obrovským úspěchem vakcinace bylo úplné vymýcení pravých neštovic (při jejichž epidemiích byla úmrtnost až 60%) koncem 70. let 20. století. Podobně byl o něco později vymýcen i dobytčí mor.
Již nejméně dvacet let je téměř na dosah vymýcení dětské obrny (poliomyelitidy). Do dneška se ale bohužel nepodařilo dostatečně proočkovat některé populace v zaostalých asijských a afrických zemích, takže v nich zůstávají aktivní ohniska této choroby (znepokojivé je, že se jednotlivé případy nověji objevily třeba i na Ukrajině…).
Připomeňme, že vakcinace je založena na existenci jevu zvaného „imunitní paměť“. Ta se projevuje tím, že pokud organismus úspěšně překoná nějakou infekci a posléze se setká znova se stejným mikroorganismem, vypořádá se s ním mnohem rychleji a účinněji – většinou tak, že si onoho dalšího pokusu o útok ani nevšimneme.
Ten, kdo prodělá některá infekční onemocnění, je tedy většinou velmi dlouho (často po zbytek života) chráněn proti jejich opakování – je proti nim imunní. Prostě zde platí známé rčení „co tě nezabije, to tě posílí“.
Imunitní paměť je založena na:
- Přetrvávání specifických protilátek (imunoglobulinů) vážících se na příslušné mikroorganismy a jejich produkty („antigeny“);
- Plazmocytech usazených v kostní dřeni až několik let a přitom produkujících protilátky;
- Tzv. paměťových T a B lymfocytech, které vznikají při imunitních reakcích vedle tzv. efektorových (výkonných) buněk, které produkují velká množství specifických protilátek (antigenně specifické B lymfocyty, resp. jejich finální diferenciační stádium plazmocyty), zabíjejí infikované buňky (cytotoxické T lymfocyty) nebo regulují zánětlivé odpovědi (různé typy pomocných T lymfocytů). Tyto paměťové buňky reagují na opětovné setkání s daným mikroorganismem mnohem rychleji a silněji než „naivní“ lymfocyty, které se s ním setkávají poprvé. U dospělých lidí představují paměťové buňky vzniklé během všemožných předchozích setkání s různými antigeny kolem 40% všech B lymfocytů.
Je třeba zdůraznit, že pokud bychom byli odkázáni pouze na antigenně specifické protilátkové mechanismy, které jsou při prvním použití dosti pomalé (rozbíhají se několik dní), dopadli bychom špatně. Při primární infekci nás tedy chrání hlavně ty prakticky okamžitě působící „neadaptivní“ mechanismy (fagocyty, interferony, tzv. přirozené protilátky) a ty antigenně specifické se uplatňují spíše jako doplňkové v závěrečné fázi.
Antigenně specifické mechanismy založené na paměťových buňkách mají ale zásadní význam u opakovaných infekcí a také (a možná především) při ochraně novorozenců. Těm totiž v prvních týdnech a měsících života zvláště protilátkové mechanismy ještě nefungují, a proto jsou odkázáni na protilátky, které získávají během prenatálního vývoje placentární cestou a po narození z mateřského mléka.
To je příklad jevu zvaného „pasivní imunizace“; na podobném principu je založeno i terapeutické využití zvířecích protilátek proti bakteriálním či hadím toxinům, získaných imunizací zvířat (ovcí, koz, koní, králíků).
Většina vakcinačních postupů je profylaktických (vakcinace má zabránit možnému budoucímu onemocnění). V některých případech poměrně pomalu probíhajících infekcí se používá terapeutická vakcinace: provádí se u pacienta, který již byl infikován mikroorganismem (např. virem vztekliny), který způsobuje onemocnění s poměrně dlouhou inkubační dobou. Vhodný vakcinační postup může způsobit, že imunitní odpověď „předběhne“ přirozenou infekci a zabrání vzniku onemocnění.
Jako očkovací látky (vakcíny) se používají mikroorganismy nebo jejich antigenní složky:
- oslabené (atenuované) živé mikroorganismy (spalničky, příušnice, zarděnky, poliomyelitida (Sabinova vakcína), tuberkulóza, žlutá zimnice)
- inaktivované (usmrcené) mikroorganismy (bakterie – difterie, tyfus; viry – chřipka, klíšťová encefalitida, vzteklina, poliomyelitida (Salkova vakcína))
- izolované složky mikroorganismů (tzv. podjednotkové vakcíny) (hepatitida B; polysacharidová pouzdra hemofilů a meningokoků)
Nejúčinnější je použití oslabených živých mikroorganismů; to ale může ve vzácných případech způsobit problémy u jedinců s poruchami imunity. Inaktivované mikroorganismy a podjednotkové vakcíny jsou mnohem bezpečnější, ale imunita získaná jejich prostřednictvím bývá méně dokonalá a dříve pomíjí.
Existují účinné a rutinně využívané vakcíny proti zhruba třiceti infekčním chorobám (kromě těch běžně známých i včetně např. cholery, moru, meningitidy, klíšťové encefalitidy, hepatitidy A, B, E, tyfu, žluté zimnice či rotavirových gastroenteritid – více zde).
Ačkoli vakcinace proti mnoha infekčním chorobám je až spektakulárně úspěšná, u některých důležitých chorob tomu tak bohužel není – doposud neexistuje např. účinná vakcína proti viru HIV, hepatitidě C nebo proti malárii. Také vakcinace dospělých proti tuberkulóze má jen malou účinnost. Ne zcela uspokojivá je i situace s vakcinací proti chřipce, kde účinnost bývá v rozmezí 40-70% v závislosti na tom, který kmen viru způsobuje epidemii v určitém roce a také v závislosti na věku očkovaných (méně účinné hlavně u starších lidí).
Současný výzkum směřuje k vývoji více či méně univerzálních chřipkových vakcín, které by byly účinné proti všem, nebo alespoň většině kmenů tohoto geneticky mimořádně proměnlivého viru; není ovšem zřejmé, kdy se tohoto cíle podaří skutečně dosáhnout.
Velmi žádoucí by bylo vyvinout účinné vakcíny proti respiračnímu syncytiálnímu viru (RSV), velmi časté příčině závažných dětských bronchitid a pneumonií. Právě tak by bylo velmi důležité vyvinout vakcínu proti cytomagaloviru, který je sice přítomen téměř bezpříznakově u více než poloviny populace, ale infekce v těhotenství může vést k poškození plodu a u pacientů s oslabenou imunitou (např. po transplantacích) může být fatální.
Stále urgentnější je potřeba vakcín proti bakteriím odolným vůči antibiotikům, mezi které patří např. typické “nemocniční” patogeny jako Clostridium difficile, Pseudomonas aeruginosa nebo resistentní kmeny Staphylococcus aureus.
Speciálním případem jsou „nové“, často mimořádně nebezpečné infekce, jako např. filoviry Ebola a Marburg, způsobující „krvácivé horečky“ s vysokou úmrtností, u kterých by měl být rychlý vývoj účinných vakcín obzvláště urgentní; nepříznivým faktorem zde ovšem je malá finanční motivace výrobců.
Imunizace proti nádorovým onemocněním
Princip profylaktické imunizace by teoreticky bylo možno využít i v ochraně proti některým nádorovým onemocněním. Nejpříznivější je v tomto směru situace u nádorů vyvolávaných onkogenními viry, jako je papilomavirus HPV-16 způsobující rakovinu děložního čípku, kdy se prostě očkuje proti danému viru.
U mnohem častějších ostatních nádorových onemocnění (u kterých není známa účast nějakého viru) je daleko obtížnější povzbudit imunitní systém k útoku na tzv. nádorové antigeny, protože nádorové buňky disponují řadou mechanismů obrany proti imunitním zbraním a imunitní systém je paradoxně považuje za celkem normální buňky hodné dokonce ochrany.
Ačkoli výsledky mnoha dosavadních experimentálních studií na zvířecích modelech byly povzbudivé, u klinických studií to bylo zatím horší. Je ale velmi pravděpodobné, že tento přístup v kombinaci s jinými moderními imunoterapeutickými metodami přece jen nakonec uspěje.
