Je to právě třináct let od chvíle, kdy nabyl účinnost slavný Kjótský protokol. Dojednán byl přitom již v prosinci 1997, v japonském Kjótu. Kjótský protokol je mezinárodní smlouva k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách, ve které se průmyslové země zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %.
Jde o šestici plynů, konkrétně oxid uhličitý, metan, oxid dusný, hydrofluoruhlovodíky (HFC), polyfluorovodíky (PFC) a fluorid sírový, jejichž emise se porovnávají se situací v roce 1990 nebo 1995.
Na Kjótský protokol nově navazuje Pařížská dohoda, která má omezit emise skleníkových plynů po roku 2020. K lednu 2018 tuto dohodu podepsalo 195 účastníků Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a 174 zemí již dohodu ratifikovalo. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Komplikované osudy obou těchto dokumentů ukazují, že vztah lidstva ke klimatu není právě jednoduchý.
Když se americký prezident Donald Trump loni rozhodl odstoupit od Pařížské dohody, tak to mnoha lidem připomnělo události, které vedly k faktickému rozkladu Kjótského protokolu. USA totiž sice Kjótský protokol podepsaly, ale americký Senát odmítl smlouvu ratifikovat a USA v roce 2001 od Kjótského protokolu formálně odstoupily.
Odchodem USA se mimo Kjótský protokol ocitli dva největší producenti emisí planety, tedy USA a Čína, která se Kjótského protokolu neúčastnila. V tu chvíli byly jakékoliv snahy ostatních zemí o snižování emisí odsouzeny k bezvýznamnosti.
Pařížská dohoda by ale podle expertů stále ještě mohla uspět, dokonce i bez účasti Spojených států, neboť význam jejich emisí postupně klesá. Podle Chrise Fielda, ředitele institutu Stanford Woods Institute for the Environment, byla Pařížská dohoda záměrně vytvořena tak, aby se v co největší míře vyhnula problémům, které pronásledují Kjótský protokol – což mj. obnášelo změnu „atmosféry vyjednávání“.
Od chvíle, co bylo jasné, že Kjótský protokol selhal, prakticky všechny země stály o novou klimatickou dohodu. Podstatný rozdíl je v tom, že přistoupení k Pařížské dohodě je na rozdíl od Kjótského protokolu zcela dobrovolné a bez postihů. Jednotlivé země vyjadřují účastí v Pařížské dohodě vůli čelit nepříznivému vývoji klimatu. Cílem Pařížské dohody je udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C, a také zvyšovat schopnost přizpůsobení se změnám klimatu.
Z reakcí dalších zemí na Trumpovo odstoupení od Pařížské dohody je znát, že většina zemí má extrémní zájem na pokračování takové dohody. Týká se to jak rozvinutých zemí, tak nových významných producentů emisí, jako je Čína nebo Indie.
Kritika prezidenta Trumpa se týká hlavně toho, že Pařížská dohoda je nefér vůči USA, a že by mohla vést ke ztrátě milionů pracovních míst a bilionů dolarů z hrubého domácího produktu Spojených států.
Je rovněž otázkou, co vlastně díky Pařížské dohodě lidstvo získá. Trump poukazuje na to, že pozitivní přínos Pařížské dohody by mohl být jen minimální. Jde o to, že i při plném zapojení všech zemí do plnění této dohody by výsledné omezení emisí vedlo k poklesu globální teploty v roce 2100 o pouhé 2 desetiny stupně Celsia.
Zdroj: CNBC
