Počátkem 15. století skončilo na pobřeží Grónska teplé období a malá doba ledová zničila grónské kolonie Vikingů.

Dnes nám sice nahání tání grónských ledovců strach. Faktem však zůstává, že když před tisícem roků přistáli u břehů Grónska Vikingové, bylo jméno „zelená země“ pro ostrov celkem příhodné.

Rozsah tamějších ledových mas byl výrazně menší než dnes. První osadníci mohli na pobřeží obdělávat pole, kosit louky a chovat dobytek. Tahle idyla skončila na přelomu 14. a 15. století za nepříliš jasných okolností.

Ústup před malou dobou ledovou

Vědci pod vedením Williama D´Andrea z University of Massachusetts v americkém Amherstu nyní prozkoumali usazeniny ze dna dvou jezer v Kangerlussuaqu, jež leží v blízkosti jednoho z bývalých grónských sídel Vikingů. Vědci už dříve zkoumali proměny grónského klimatu na základě analýz vrstev ledu z vnitrozemských ledovců. Klima na neobyvatelném ledovci a na obyvatelném pobřeží se však dosti výrazně liší. V usazeninách z jezerního dna se zachovaly stopy po klimatických změnách přímo z oblasti, kde Vikingové žili.

Jezero Isunngua poblíž Kangerlussuaqu v Grónsku

Z výsledků studie otištěné ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences vyplývá, že těsně před kolapsem vikingských osad došlo na pobřeží k poměrně rychlému a razantnímu ochlazení. V roce 1100 se začalo ochlazovat a teploty ve vikingských osadách v následujících 80 letech poklesly o 4 °C. To by samozřejmě nebylo nic, co by otužilí Vikingové nezvládli. Jenže pokles teplot během této „malé doby ledové“ s sebou nesl další změny k horšímu.

Zkrátila se vegetační sezóna. Plodiny na polích nestačily dozrát. Během kratšího léta nevyrostlo dost trávy a Vikingové nestihli za krátké léto nasušit seno na dlouhou zimu. Přitom chov skotu byl základem vikingského živobytí a mléko tvořilo klíčovou složku jejich jídelníčku. Také plavby mezi Grónskem, Islandem a Norskem, které zajišťovaly grónské kolonii přísun životně důležitých věcí, se zkomplikovaly. Moře bylo po většinu roku plné ledovců. Na chuti zůstat v nehostinné pustině, na jakou se „zelená země“ rychle měnila, nepřidávaly Vikingům ani krvavé střety s bojovnými eskymáky.

Mráz vyhnal i předky Eskymáků

Vědci dokázali z jezerních usazenin vyčíst klima až do doby před 5 600 roky. Mohli proto sledovat, jak se s klimatickými výkyvy prali domorodí předchůdci eskymáků náležející ke kulturám Saqqaq a Dorset. I pro ty představovala období razantních ochlazení tvrdý oříšek.

Video vážící se k výzkumu:

Lidé kultury Saqqaq přišli na pobřeží Grónska kolem roku 2 500 př. n. l. a prožili tam bez větších potíží celou řadu oteplení i ochlazení. Do problémů se začali dostávat až po roce 850 př. n. l., kdy teploty drasticky poklesly. To už lidé kultury Saqqaq nevydrželi a vyklidili pole.

Na jejich místo záhy přišli lidé kultury Dorset, kteří byli mistry v lovu na zamrzlém moři. Drsnější klima jim vyhovovalo několik staletí. Kolem roku 50 př. n. l. však zmizeli z grónského pobřeží i odvážní dorsetští lovci. Vědci spekulují, že pokračující ochlazování v té době přesáhlo únosnou míru. Nevylučují však, že důvodů pro ústup lidí dorsetské kultury mohlo být více.