Svět druhé poloviny minulého století svírala studená válka a permanentní hrozba té horké – termonukleární. Jedna mocnost se snažila uzbrojit tu druhu a z povrchových a podzemních zkoušek na jaderných střelnicích se stala stejně všední událost jako současné starty raket Falcon s družicemi satelitního internetu Starlink.
Není tedy divu, že se na sklonku 50. let začala o sílu jádra zajímat i další ministerstva a v hlavách inženýrů se rodily bizarní nápady, jak budeme pomocí atomových výbuchů stavět přehrady, zavlažovací kanály, nebo třeba těžit uhlí (v Sovětském svazu).
Pojďme se podívat na ty nejbizarnější jaderné exploze pro mírové využití (PNE – Peaceful Nuclear Explosion), které nadobro skončily na přelomu 70. a 80. let poté, co obě strany barikády přišly na to, že to prostě nefunguje.
Jaderný přístav
Než se podíváme na skutečné jaderné detonace, připomeňme si na úvod jeden z nejambicióznějších nápadů, který se nakonec nikdy neuskutečnil. Docela dobře ilustruje myšlenkové pochody těch nejlepších mozků Ameriky konce padesátých let včetně otce vodíkové bomby Edvarda Tellera.
Schéma zátoky pro přístav vyhloubené pomocí dvou velkých a třech menších detonací
Řeč je o projektu Chariot z roku 1958, který měl za úkol na aljašském pobřeží Čukotského moře vybudovat první jaderný přístav. Tedy umělou zátoku, kterou by místo bagrů vhloubila série přinejmenším pěti jaderných detonací.
Oblast Chariot v roce 2014 (Foto: Rtones, CC BY-SA 4.0)
Chariot byl předvojem celé řady dalších jaderných experimentů v následujícím desetiletí, sám ale nakonec zůstal jen na papíře. Proč? Teller, který patřil k velkým zastáncům jaderného stavebního inženýrství, totiž nedokázal pro věc nadchnout místní obyvatelstvo.
Aljaška se ale nakonec radioaktivního zamoření stejně neubránila. Vědci zde zkraje 60. let zkoumali, co se stane, když na místní pláně vysypou odpad po jaderných zkouškách v Nevadě. Některé části jsou slabě zamořené do dnešních dnů.
Pozice plánovaného experimentu Chariot na mapách Googlu:
Jaderná jeskyně
10. prosince 1961 explodovala na jižní výspě Nového Mexika první americká mírová jaderná nálož z projektu Gnome (PDF, dobová zpráva). Hlavním úkolem bylo ověřit, jestli by bylo možné její energii využít k výrobě elektřiny pomocí parní turbíny – vlastně podobným způsobem, jak funguje generátor v každé jaderné elektrárně.
Po výbuchu zůstal obrovský solný dóm (všimněte si člověka v přilbě
Inženýři proto vyhloubili 361 metrů hlubokou štolu v oblasti s bohatým výskytem potaše a dalších solí. Sůl se měla explozí roztavit a držet v podzemí po dlouhou dobu vysokou teplotu. Dalším vrtem by se pak do nitra kaverny vháněla voda a vyrobená pára by na povrchu roztáčela generátor.
Guláš slané radioaktivní vody by se zároveň stal zajímavým zdrojem radioizotopů pro výzkum a průmysl té doby.
Dobový dokument na YouTube:
Jak to nakonec dopadlo? Detonace vytvořila v minerálech kavernu o šířce okolo 52 metrů a výšce 27 metrů a extrémní radiace zbarvila sůl do pestrobarevných odstínů.
Když však příští jaro inženýři vyhloubili zkušební vrt, namísto žhavého slaného magmatu našli jen jeskyni s teplotou okolo 60 °C. Na stranu druhou, díky přijatelným teplotám a nízké radiaci se mohli do jaderné kaverny spustit i lidé a pořídit unikátní fotografie, které nemají dodnes obdobu.
Pozice detonace Gnome na mapách Googlu:
Termonukleární bagr
Uplynul pouhý rok a v nevadské pánvi Yucca explodovalo 6. července 1962 další mírové a tentokrát už termonukleární zařízení s ničivým ekvivalentem 104 000 tun TNT. Byl to termonukleární bagr. Bagr? Ano, bagr. Cílem testu Sedan totiž bylo ověřit, jestli lze energii exploze využít k masivním výkopovým pracím.
Detonace Sedan na YouTube:
Inženýři výbušné zařízení zahrabali do hloubky 194 metrů, tentokrát se ale jednalo o dobře prostupné aluviální sedimenty – pískové naplaveniny. Bagr sice zafungoval, protože během několika sekund přemístil okolo 11 milionů tun půdy, nicméně jemný radioaktivní prach poté zvesela putoval po celých Spojených státech. Zvýšené záření naměřili až v Nebrasce a Jižní Dakotě.
Detonace a její největší umělý kráter v USA. Bagr zafungoval, ale byl příliš prašný
Po testu se dodnes dochoval největší umělý kráter. S hloubkou okolo 100 metrů a průměrem až 390 metrů posloužil i k odhadům geologů, jak silná musela být dopadová energie tělesa, které před 50 tisíci let vyhloubilo Meteor Crater v sousední Arizoně.
Kráter Sedan na mapách Googlu:
Atomové jezero
S jadernými bagry se v ještě mnohem větší míře experimentovalo i na naší straně železné opony. Sovětské vedení si s veřejným míněním příliš hlavu nelámalo a v programech Využití jaderných výbušných technologií v zájmu národního hospodářství a Jaderné výbuchy pro národní hospodářství uskutečnilo více než dvě stovky testů (PDF).
Sovětské mírové jaderné detonace (PDF)
Některé měly za úkol pomocí sledování seismických vln najít nová ložiska nerostných surovin nebo odkrýt povrchové uhelné doly, další už ale byly ryze budovatelské. Platí to i o sovětské odpovědi na americký Sedan z 15. ledna 1965.
Toho dne na Semipalatinském jaderném polygonu v severovýchodní části Kazachstánu explodovala podzemní nálož o síle 140 000 tun TNT a vytvořila 408 metrů širokou prohlubeň poblíž koryta řeky Šagan. Jarní tání ledu na horách jej zaplnilo vodou a Šaganské jezero je tu s námi dodnes – jako součást stejnojmenné a mnohem větší vodní nádrže.
Stejně jako v případě Sedanu to mělo jen jednu drobnou chybičku. I zde detonace zvedla do oblak prach polopouště, jehož zářící radioaktivitu později změřili až ve vzdáleném Japonsku.
Atomové jezero na mapách Googlu. Dnes je součástí přehradní nádrže:
Jaderná těžba plynu
Přesuňme se o další dva roky dál a zpět do USA, 10. prosince 1967 totiž na střelnici v severním Novém Mexiku explodovala nálož s ničivým ekvivalentem 29 000 tun TNT. Tentokrát v bezpečné hloubce 1 288 metrů pod zemí, cílem totiž nebylo bagrovat nebo vyrábět páru, ale těžit zemní plyn!
Projekt Gasbuggy, dobové schéma
Na projektu Gasbuggy se vedle Národní laboratoře Lawrence Livermore poprvé podílela také soukromá společnost – El Paso Natural Gas – a dohromady měly ověřit, jestli by bylo možné energii exploze použít k metodě tzv. frakování. Tedy k rozrušování porézních hornin, ve kterých je ukrytý zemní plyn.
Po vrtu dnes zůstala už jen pomníček a lokalita je od roku 2004 kompletně vyčištěná
Jak to dopadlo? Detonace po sobě v podzemí zanechala toxický mix tavenin, plynů a dalších látek, který inženýři dolovali ještě v následující dekádě. V praxi si ověřili, že lépe udělají, když rozvinou (dnes neméně kritizovanou) metodu tzv. hydraulického frakování, která se používá třeba u těžby břidlicového plynu. Vše spočívá v tom, že do podzemí namísto štěpné reakce naženete vodu, jemný písek a nejrůznější chemikálie.
Egyptský jaderný kanál
Budovatelská 60. léta přála megalomanským projektům, a tak Egypt v letech 1960-1971 postavil svoji Vysokou Asuánskou přehradu, jejíž Násirovo jezero a vody z Nilu zaplavily území o rozloze 5 250 kilometrů čtverečních.
Hráz sice stavěly tisíce dělníků z masa a kostí, experimenty s jaderným stavebním inženýrstvím v Světském svazu a USA nicméně inspirovaly i zde. Egypt totiž dlouhé roky snil o vytvoření ještě jednoho gigantického vodního díla: zatopení Kattarské prolákliny – sníženiny západně od Káhiry – vodami Středozemního moře.
Ve 20. století vzniklo hned několik nápadů, kudy sníženinu zatopit a vytvořit obrovské vodní dílo. Včetně Basslerova jaderného příkopu (Zdroj: AlwaysUnite, CC BY-SA 3.0)
Kattarská proláklina je však mnohem větší sousto než Asuánská přehrada, a tak se v 70. a 80. letech objevil na stole nápad z hlavy německého inženýra Friedricha Basslera, že by i zde mohla vypomoci síla atomu.
Stručně řečeno, o výkopové práce na stavbě kanálu do Středozemního moře by se postaralo cirka 213 vodíkových bomb. Každá by měla sílu 1 500 000 tun TNT a jedna po druhé by detonovaly v hloubce mezi 100-500 metrů.
Bizarní nápad naštěstí skončil jen na papíře, že jej ale tehdy jeho autoři brali vážně, dokládají publikace v archivu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Tou dobou už ale bylo jasné, že éra jaderného stavebního experimentování nadobro končí, Kattarská proláklina proto zůstává i nadále vyprahlou pouští.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
