V noci mezi 24. a 25. zářím 1957 vložili do prvního československého jaderného reaktoru v Řeži poslední palivovou kazetu. Měla pořadové číslo 26 a přibližně ve 23:52 tak reaktor dosáhl tzv. kritičnosti a začal pracovat.
Řízená štěpná reakce netrvala dlouho. Reaktor odstavili už asi za čtvrt hodiny od zahájení pokusu. Československo se tím ale stalo devátou zemí světa, která uskutečnila řízenou řetězovou štěpnou reakci uranu.
Za dva roky stál a fungoval
Dál už budeme citovat z tiskové zprávy ÚJV Řež: Použitý typ výzkumného reaktoru byl postaven v tehdejším Ústavu jaderné fysiky (od roku 1956 ÚJF ČSAV). Dodnes je fascinující s jakou rychlostí byla v tehdejší ČSR zaváděna jaderná věda a technika. Jak vzpomínal Čestmír Šimáně, první ředitel Ústavu, v červnu 1955 vláda rozhodla o zřízení ústavu a jeho výstavbě, v srpnu stejného roku začaly po pozemku jezdit buldozery a připravovat staveniště. O dva roky později zde stál funkční jaderný reaktor typu VVR-S, připravený ke spuštění.
Reaktor, postavený ze speciálního těžkého betonu, byl vysoký 6,95 metrů. Účinný prostor byl naplněný palivovými tyčemi a měl tvar válce o průměru 640 mm a výšce přibližně 500 mm.
Palivem byl uran obohacený na 10 % izotopem 235U v podobě palivových tabletek uspořádaných do proutků. Ty tvořily palivové kazety značené jako EK-10. Moderátorem i chladicím médiem byla destilovaná voda.
Při nominálním tepelném výkonu reaktoru 2 000 kW dosahovala hustota toku neutronů v aktivní zóně 2,1013 cm–2.s–1. K ozařování terčových materiálů a k radiačním experimentům sloužily vertikální kanály v aktivní zóně reaktoru, zatímco experimentální práce v neutronové fyzice a jejích aplikacích umožňovaly horizontálními kanály.
Reaktor byl též vybaven tepelnou grafitovou kolonou. K bezpečnému nakládání s ozářenými materiály sloužily tzv. horké komory vybavené zvnějšku manipulátory. Původním zaměřením reaktoru VVR-S měla být výroba radioizotopů a výzkum v jaderné fyzice, chemii a biologii, tomu odpovídalo i uvedené experimentální vybavení reaktoru.
Od začátku provozu se ukazovalo, že reaktor VVR-S bude do budoucna používán i v dalších výzkumných odvětvích, převážně k výzkumu reaktorové techniky. Proto byla během dalších desetiletí jeho provozu provedena řada změn a vylepšení včetně rozsáhlé rekonstrukce a modernizace v sedmdesátých letech dvacátého století.
Ale i tak byl nedostatek v kapacitách reaktoru stále citelnější. Proto byla koncem roku 1981 vypracována studie přestavby na lehkovodní výzkumný reaktor. Odstavení se uskutečnilo 28. října 1987. Po více než třiceti letech od spuštění přestal reaktor VVR-S existovat.
Reaktor chlazený mlékem a rezavá ocel
Se spuštěním byly spojeny dvě kuriozity. Reaktor VVR-S byl chlazený velkým objemem destilované vody. Té bylo ve výrobě dost, ale nebylo ji čím přivézt do Řeže. Ústav tedy k přepravě najal autocisterny vozící mléko, a ty nechal důkladně vyčistit. Jenže nic důkladného není pro jádro dost důkladné a tak se po zalití reaktoru objevilo mléčné zakalení které bránilo v pozorování aktivní zóny. Vyčerpání vody a vyčištění zákal následně odstranilo.
Ještě větší záhada byla, když se v tlakové nádobě vyrobené ze speciální hliníkové slitiny SAV-1, objevil zákal, vytvořený hydroxidem železa. Mohl za to malý kousek železa, který montéři přivařili ke stěně reaktorové nádoby, aby si usnadnili montáž některých zařízení a na který se potom zapomnělo. Destilovaná voda, která je velmi „žravá“, jej v krátké době zcela rozleptala.
Již 25. září 1957 přineslo Rudé právo na první straně článek: „Atomové městečko“. Následující den píše Rudé právo na titulní straně: „První čs. jaderný reaktor v provozu. Výsledek bratrské pomoci SSSR při mírovém využití atomové energie“. Prakticky totožné informace poskytla dalším novinám a rozhlasu Československá tisková kancelář s informací, že se v nejbližších dnech chystá předání reaktoru pracovníkům Ústavu jaderné fyziky ČSAV. Fotografickou reportáží, opět na první straně, se ke spuštění reaktoru vrací Rudé právo ještě v pátek 27. září 1957. Tyto články si můžete prohlédnout v galerii.