Vymírání na konci křídy, které si dnes spojujeme především s koncem éry dinosaurů a postupným nástupem savců, bylo nejspíše způsobeno hromadou faktorů včetně vulkanické činnosti v oblasti dnešní Indie, nicméně hlavním viníkem byl dopad velkého asteroidu, který vytvořil kráter Chicxulub na pobřeží mexického poloostrova Yucatán.
Skupina vědců pod vedením Charlese Bardeeena z amerického národního centra pro výzkum atmosféry NCAR nyní zpracovala klimatický model (via Ars Technica), jak po pádu zakryla obloha vrstva sazí z globálních požárů a vyvržené prachové částice.
Dopad slunečního světla v létě dva, tři a čtyři roky po katastrofě
Podle grafického zobrazení nad současnou mapou světa teprve druhý rok po kataklyzmatu začalo na některých místech svítat, na většině planety však na zemský povrch dopadlo méně než 1 % slunečních paprsků.
Situace se začala pozvolna zlepšovat až za několik let. Kdyby k podobné události došlo dnes, nejlépe by na tom byly oblasti pólů a rovníku, i zde by však první rok panovala prakticky neprostupná tma. V takových podmínkách přestává fungovat fotosyntéza v oceánech a hroutí se celý potravní řetězec.
Co je však nejhorší, drasticky by poklesla teplota. Průměrná teplota moří by klesla o 11 stupňů Celsia a na souši až o 28 stupňů Celsia. To znamená, že by se Země musela potýkat s několikaletou temnou a mrazivou zimou podobnou polárním nocím v arktických oblastech.
Simulace průchodu mnohem menšího Čeljabinského asteroidu atmosférou: