Afričtí hroši v Americe: Dědictví po narkobaronovi

Pokračování 2 / 4

Marný boj  s „kokainovými hrochy“

Jako cizí, zavlečený druh představuje hroch v kolumbijské přírodě nežádoucí cizorodý prvek. Těžkotonážní hroši páchají na březích obrovské škody. Zvyšují míru říční eroze na neúnosnou míru. V pralesních porostech pak vyšlapávají hluboké rýhy, které destabilizují pralesní půdu.

Z přírody v povodí řek vytlačují původní živočichy, jako jsou kapybary, vydry jihoamerické nebo kapustňák širokonosý. V posledních dvou letech přibylo i útoků hrochů na lidi a srážek automobilů se zvířaty přecházejícími přes silnice.

V současnosti se vědci snaží vpravit do organismu co největšího počtu hrochů hormonální preparáty a navodit tak u zvířat neplodnost. Doposud byly s touto tzv. hormonální kastrací zkušenosti především u jednotlivých hrochů chovaných v zajetí. V Kolumbii jde o velký počet zvířat pohybujících se volně v přírodě. Vyhlídky na razantní zlepšení v dohledné době jsou proto mizivé.

Podle nedávné analýzy bude trvat vyhubení hrochů touto cestou 45 let a padne na něj asi 850 tisíc dolarů. Studie nabízí i alternativu, kdy budou jednotliví hroši nejprve uspáni narkotizační střelou, helikoptérou převezeni na veterinární kliniku a tam chirurgicky vykastrováni.

Tímto způsobem by hubení hrochů v Kolumbii dosáhlo zdárného konce za 52 let a za 530 000 dolarů. Oba odhady jsou hrubě podhodnocené, protože jejich autoři neměli k dispozici nejnovější výsledky sčítání hrochů a kalkulovali s populací čítající nejvýše stovku zvířat.

A tak se znovu otevírá otázka odstřelu jako nejrychlejšího a nejlevnějšího řešení. Ochránci zvířat jsou kategoricky proti. Z hrochů se mezitím stala do určité míry turistická atrakce, a tak nejsou jejich vyhubení příliš naklonění ani někteří místní obyvatelé.

Pokud ale hroši v kolumbijské přírodě zůstanou, způsobí na tamní jedinečné flóře i fauně obrovské škody.  A čas pracuje pro hrochy. Čím déle budou Kolumbijci řešení odkládat, tím bude likvidace hroší populace náročnější, dražší a nakonec se může stát, že už ani nebude reálná.

Pokračování 3 / 4

Otázka masa

Přesun hrochů z Afriky do Ameriky nemusel čekat na kolumbijského narkobarona. Vážně se o něm uvažovalo ve Spojených státech už před více než sto lety. Dnes sice patří hovězí steak k základům americké kuchyně, ale nechybělo mnoho, a obyvatelé Spojených států si mohli místo něj pochutnávat na steacích z hrocha.

Nápad chovat hrochy na maso se objevil na počátku dvacátého století, kdy Amerika čelila silné přistěhovalecké vlně a rostl počet obyvatel měst. Chov skotu nestačil pokrýt rychle stoupající poptávku po mase. Rančeři zvyšovali počty stád, ale narazili na strop v podobě kapacity pastvin, které devastovala nadměrná pastva.

Poptávka po mase vyhnala ceny hovězího do nebetyčných výšek. Tehdejší noviny byly „otázky masa" (Meat Question) plné. V této situaci přicházejí Frederick Russell Burnham a Fritz Duquesne s návrhem vyřešit „otázku masa“ chovem hrochů. Oba muži tvořili poněkud nesourodou dvojici. 

Burnham (1861 – 1947) byl americký profesionální voják a později i úspěšný podnikatel. Angažoval se ve skautském hnutí a působil i v kontrarozvědce. Duquesne (1877 – 1956) bojoval v Jižní Africe za tzv. burských válek na opačné straně fronty než Burnham. Později působil ve Spojených státech a prováděl špionáž pro Německo. Během druhé búrské války dostali Burnham a Duquesne od svých nadřízených rozkaz zavraždit jeden druhého.

Poprvé se ale setkali až v roce 1910, když oba ve Washingtonu nezávisle na sobě lobbovali v Kongresu za přijetí zákona o dovozu africké zvěře do USA. Jestliže Burnham měl image ne nepodobnou hrdinům románů Jacka Londona, pak Duquesne by se dokonale hodil do role zákeřného padoucha. Za vše hovoří fakt, že byl nakonec odsouzen za špionáž pro Německo a zemřel ve vězení. 

Pokračování 4 / 4

Jezerní slanina

Burnham odůvodňoval dovoz hrochů z Afriky tím, že Evropané už dovezli do Spojených států skot, ovce, drůbež a prasata. Poukazoval na fakt, že se USA už úspěšně uchytil chov pštrosů v Kalifornii a afrických velbloudů na suchém jihozápadě. Pštrosi ani velbloudi neměli s adaptací na americké klima nejmenší problém.

Burnhamův plán padal na úrodnou půdu u některých vlivných lidí. Do tohoto okruhu patřil louisianský kongresman Robert Broussard (1864 – 1918), který viděl v chovu hrochu řešení jiného závažného problému sužujícího jeho volební obvod.

V roce 1884 přivezla do New Orleansu hostující japonská delegace jako dar vodní rostlinu tokozelku nadmutou (Eichhornia crassipes) známou jako vodní hyacint. Vysazené tokozelky rychle zarostly okolní řeky a zkomplikovaly lodní dopravu i rybolov. Broussard doufal, že dovezené hrochy vysadí do louisianských vod a ti pak hyacinty spasou.

Broussard, Duquesne a Burnham založili společnost New Food Supply Society a jejím prostřednictvím propagovali svůj nápad. Kongresman Broussard představil návrh zákona na dovoz africké zvěře do USA pod číslem H.R. 23261, ale známějším se tento návrh zákona stal pod označením Hippo Bill čili „hroší zákon“. Schválením Hippo Bill by se ze státních prostředků vyčlenila částka 250 000 dolarů na dovoz „užitečných afrických zvířat“ do Spojených států.

Kampaň za přijetí „hrošího zákona“ byla masivní. Občané se v dopisech politikům dovolávali jeho neprodleného přijetí. New York Times vyzdvihl v úvodníku chuť hrošího masa a označil ho za „jezerní slaninu“. Washington Post si pospíšil s ujištěním, že hroši budou ve Spojených státech k mání během několika let.

Brousssard angažoval i zemědělské experty, kteří viděli jako perspektivní dovoz podstatně širšího spektra živočichů. Jedním z nich byl i výzkumník William Newton Irwin z amerického ministerstva zemědělství, který během slyšení v zemědělském výboru amerického Kongresu prohlásil: „Myslím, že je snadné zvýšit roční produkci masa o milion tun.

Neexistuje žádný důvod, proč bychom ve Spojených státech nemohli najít místo pro každý z více než stovky druhů zvířat, která zatím nejsou domestikovaná.Antilopy dikdik a další malé antilopy ze subsaharské Afriky by se mohly stát základem rodinných farem, zatímco stáda buvolů kapských a antilop lesoňů by se mohla prohánět po rančích na západě Spojených států jako dobytek.

Nosorožci by mohli obývat vyprahlé pouště jihozápadu, tibetští jaci by mohli šplhat po vrcholcích Skalistých hor a mandžuská prasata by mohla žít v mrazivých severních státech.“

Nakonec ale z velkolepého plánu sešlo a v kontextu trablů s kolumbijskými „kokainovými hrochy“ nemají Američané čeho litovat.