Kapitoly článku:
Zrod první baterie
Toto jej dovedlo až k objevu elektrochemické řady, kde sestavil některé tehdy známé kovy podle jejich efektivity (tedy elektrodového potenciálu) a stanovil základní zásadu, že čím vzdálenější jsou dva kovy v této jeho řadě, tím větší efektivitu (tedy napětí) bude mít zapojení při experimentech. Zjistil, že když položí mezi plátek stříbra a cínu vlhkou látku a zapojí je do elektrického obvodu, vzniklý proud bude konstantní. Pokud obvod nebude zapojen, vznikne na stříbře negativní a na cínu pozitivní náboj.
Zároveň přitom objevil, že čím větší je kontaktní plocha obou plátků, tím větší je vznikající proud. Abychom plně docenili Voltovo experimentátorství, je třeba zdůraznit, že tyto pokusy prováděl bez základních měřících přístrojů, jako je třeba voltmetr, který tehdy ještě neexistoval. Napětí proto porovnával tak, že si destičky z různých kovů přikládal na jazyk. Pokud jej dnes chce někdo následovat, ať to zkusí s devítivoltovou baterií, ovšem opravdu jen velice opatrně, je to bolestivé.
Experimentoval dále a pokoušel se tyto své prvotní „baterie“ zapojit za sebou. Při tom objevil, že čím více plátku propojí, tím je vznikající proud větší. Odtud byl pak už jen krůček k jeho největšímu objevu – Voltovu sloupu.
V roce 1800 napsal slavný dopis Josephu Banksovi, prezidentu Královské společnosti fyziků v Londýně. Zde popsal, jak tento nový pozoruhodný přístroj vytvořit: „Přístroj, který zmiňuji a který vás bezpochyby překvapí, je pouze sestava většího počtu vodičů z různých kovů sestavených určitým způsobem. 30, 40 60 či více kousků mědi, či lépe stříbra, které jsou položeny na kousky cínu či zinku, což je lepší, oddělené plátky kůže či savého papíru, dobře nasáknutými ve vodě či lépe solném roztoku.“
Voltův sloup
Voltův sloup byl vlastně velice triviální vynález. Sestával z párů měděných a zinkových plíšku, naskládaných jeden na druhém a prokládaných plstí, kůží či savým papírem, nasáknutou v solném roztoku. Na rozdíl od Leidenské lahve šlo o první baterii, schopnou dodávat kontinuálně elektrický proud, což bylo nezbytně nutné pro další rozvoj zkoumání podstaty elektřiny. Tato první baterie se široce uplatnila i v chemii, kde díky ní bylo objeveno mnoho nových prvků, no a samozřejmě i v dalších oborech.
Nebyla pochopitelně dokonalá, protože elektrolyt postupně vytékal a vysychal. Jako u každé chemické baterie pochopitelně docházelo k degradaci elektrod, takže baterie dokázala dodávat proud jen zhruba hodinu. Postupně byly vynalézány další typy chemických baterií, ovšem všechny byly inspirovány právě tou první Voltovou.
Paradoxem je, že Volta sám přesně netušil, na jakém principu jeho baterie vlastně pracuje. Tvrdil, že je to důsledkem pouhého kontaktu dvou kovů, nikoliv chemickou reakcí, a že koroze na elektrodách může být vylepšeným návrhem baterie postupně odstraněna. To se ale nikdy nepodařilo, v důsledku čehož vědci nakonec pochopili, že právě koroze je integrální součástí baterie a její schopnosti dodávat proud.
Voltův sloup, první chemický zdroj elektrického proudu, se stal Voltovým nejslavnějším vynálezem, který mu zaručil nesmrtelnost. Okamžitě byl rozpoznán jeho potenciál a mnozí jeho důležitost porovnávali s vynálezem parního stroje. Jen o rok později, roku 1801, byl Volta pozván do Paříže samotným prvním konzulem a před Institute de France přednesl tři přednášky. Napoleon se jich osobně zúčastnil, stejně jako mnoho diplomatů a pochopitelně vědců.
Ty přednášky byly natolik zásadní, že jen krátce nato se Volta stal jedním z osmi cizinců, komu bylo nabídnuto členství v onom prestižním francouzském institutu. Dostal vysoká vyznamenání a byl Napoleonem povýšen do šlechtického stavu. Samozřejmě přiznali mi i nějaké to finanční ocenění, to se rozumělo samo sebou.
Využití Voltova sloupu
Objev prvního stabilního zdroje elektrického proudu vyvolal přímo smršť nových objevů. Díky ní bylo možné poprvé provést elektrolýzu vody i dalších roztoků, byly objeveny nové prvky jako sodík, draslík, barium, brom, vápník, stroncium, Humpry Davy dokonce rozžhavil platinový plátek a ukázal, že s pomocí elektřiny lze i svítit. Díky Voltovu sloupu byly objeveny základní zákonitosti elektrických obvodů a elektromagnetismu, no a mohlo by se ještě dlouho pokračovat.
Napoleon si jej oblíbil a kladl jej dalším vědcům za vzor, přičemž při svých cestách do Itálie si nacházel čas, aby se Voltových přednášek zúčastnil. Povzbuzoval jej k další práci a velice chválil jeho pedagogické umění. Když později Volta uvažoval o odchodu do důchodu, Napoleon něco takového striktně odmítl. I kdyby prý měl přednášet pouze jednou za rok, bylo by to hodnotné.
„Pokud nebude Voltovo jméno na seznamů profesorů, bude to jako zásah do srdce. Ostatně, dobrý generál má zemřít na poli cti,“ tvrdil tento geniální vojevůdce. Traduje se také historka, že při návštěvě pařížské národní knihovny se Napoleon zastavil u bysty Voltaira a z nápisu „Au grand Voltaire“ smazal poslední tři písmena.
To bylo sice moc hezké, ale Volta byl už opravdu hodně starý a přednášky jej zmáhaly. Nelze se tedy divit, že v roce 1819, tedy po Napoleonově konečné porážce, se rozhodl odejít na odpočinek. Zemřel ve svém domě v Comu v roce 1827, ve svých 82 letech. Zemřel uctíván a obdivován a na jeho počest byla posléze v roce 1881 pojmenována jednotka elektrického potenciálu. A tím je s námi tento velký vědec v jistém smyslu dodnes.