K sepsání tohoto komentáře mně inspirovaly články o úmrtí „nejosamělejšího muže světa“, kterých jsem v uplynulých týdnech četl hned několik.
Oním mužem byl poslední člen jistého indiánského kmene z Brazílie, který vyvraždili nelegální farmáři. Žil 27 let úplně sám v oblasti Tanaru, odmítal kontakt s okolním světem a nakonec se stal jakýmsi symbolem mizejícího deštného lesa i krutosti páchané na domorodých národech.
V této souvislosti se pochopitelně znovu dostala na přetřes i otázka ochrany brazilských přírodních rezervací – která je pod vládou současného prezidenta Jaira Bolsonara mírně řečeno nedostatečná – jakož i celého amazonského pralesa.
Výprava k jednom z nesčetných ramen Amazonky.
Problém je, že řada lidí, kteří se k této problematice rádobyzasvěceně vyjadřují, vůbec netuší, o čem vlastně mluví. Ostatně i většina tzv. ochránců přírody, s nimiž jsem se dosud setkal osobně, to sice myslela dobře, ale nakonec nadělala víc škody než užitku – prostě proto, že se snažila „vnucovat“ své představy místním lidem, aniž by se zajímala o jejich problémy a potřeby.
To je zásadní chyba. Jak svého času prohlásil v jednom rozhovoru známý český biolog Vojta Novotný, jehož přednášky o tropické ekologii jsem měl kdysi tu čest navštěvovat, ochranu pralesů musí mít za vlastní místní agenda, nelze ji nějakým způsobem diktovat zvenku.
Z pozice člověka, který se v Amazonii dlouhodobě pohybuje, bych se proto rád vyjádřil alespoň k několika vybraným věcem, které v dané souvislosti opakovaně zaznívají a které osobně považuji za důležité.
Pokračování 2 / 3
Otázka priorit
Mí peruánští přátelé dokážou pochopit význam deštných lesů a i řadu dalších věcí, ale to je současně asi tak všechno. Mají zkrátka příliš mnoho jiných starostí. Jak zcela správně konstatoval Vojta, tato tématika se pro ně stane zajímavou teprve v okamžiku, kdy začnou vydělávat dost peněz na to, aby si něco podobného mohli dovolit.
Např. jedna z komunit se kterými v Peru pracujeme, obyvatelé casería Fray Martin, nemá pořádně vyřešenou ani tak základní věc jako je přístup k pitné vodě. Její jediný zdroj se totiž nachází několik set metrů od centra casería. Jsou tedy dvě možnosti: vodu neustále nosit v různých nádobách, nebo položit další potrubí, na jehož nákup ovšem nejsou peníze.
Zdroj pitné vody u Fray Martin. Tahat odsud denně plné kýble bych vážně nechtěl.
Pokud byste žili v podobných podmínkách – bez elektřiny, koupelny, s velice omezenými možnostmi obživy apod. – je asi jasné, že vás bude mnohem víc zajímat např. to, zda se nějaké zvíře dá uvařit a sníst k obědu, než to, jestli náhodou nejde o mimořádně zajímavý a vzácný druh, který si zaslouží ochranu.
Filosofické úvahy o tom, že všichni můžeme žít skromně a spotřebovávat minimum zdrojů, v amazonském pralese (nejen) dříve či později narazí na tvrdou realitu: lidé totiž mají tu drzost, že nechtějí zůstat chudí, naopak se snaží zbohatnout. Tato skutečnost sice některé rádobyekology může nepříjemně překvapit, ale takový je prostě život.
Mýtus o domorodcích
V médiích se často setkáte i s články, z nichž lze lehce nabýt dojmu, že snad všechny domorodé kmeny v tropickém pásu se potýkají s nelegální těžbou dřeva či nerostných surovin, přičemž jejich příslušníci netouží po ničem jiném, než žít v nedotčeném deštném lese stejným způsobem jako jejich předkové.
To je samozřejmě nesmysl. Leckdy jsou to naopak sami domorodci, kteří část pralesa, na níž mají vlastnická práva, ochotně prodají těžebním společnostem. Důvodem opět není nic jiného než to, že jde v podstatě o jediný způsob jakým mohou získat finance na lepší léky, vzdělání atd.
Nadnárodní korporace jsou vděčným terčem aktivistů právě kvůli své známosti a ziskům. Ovšem pokud jde o kácení stromů, větší problém představují obyčejní chudí – a zdaleka ne tak mediálně atraktivní – lidé, kteří prostě jen chtějí získat trochu půdy pro pěstování zemědělských plodin. Nemají sice pořádnou techniku a nepotřebují odlesňovat příliš velké plochy, ale za to je jich fakt hodně.
Chakra s banánovníky.
Právě v důsledku jejich činnosti v pralesích vznikají místa, kterým se v Peru říká „chakra“. Jde o mýtiny, na nichž rostou např. banánovníky či ananasy a v mnoha případech jsou docela fotogenické (určitě víc než třeba rozlehlé plantáže s palmou olejnou).
Rozdíl je v tom, že řada velkých firem se snaží své negativní aktivity různými způsoby kompenzovat, i kdyby to mělo být jen kvůli PR: podporují vybrané konzervátorské (i jiné) projekty, zaměstnávají domorodce atd.
Drobní zemědělci si jednak nic takového dovolit nemohou a jednak to drtivé většině z nich zcela lhostejné. Což se – jak jsem již uvedl – dá změnit mnohem spíš zvýšením jejich životní úrovně, než nějakou osvětovou činností.
Pokračování 3 / 3
Uhlík vs. biodiverzita
Není žádným tajemstvím, že klimatické změny se dlouhodobě používají i jako prostředek k odvedení pozornosti od důležitějších (pravda, tohle je asi subjektivní) ekologických problémů.
Kácení tropických pralesů je toho ukázkovým příkladem. Řada autorů totiž v dané souvislosti s oblibou píše o zachycování uhlíku, kteréžto téma je sice aktuálně velmi IN, ovšem určitě nepředstavuje pádný důvod k ochraně – minimálně ne k ochraně primárního porostu.
Hledání chaker v pralese nedaleko Tamshiyacu.
Skutečně pádným důvodem je, resp. měla být, biodiverzita. Ta nicméně s výše zmíněnou záležitostí nijak přímo nesouvisí. Atmosférický uhlík je možné značně efektivněji zachycovat sekundárními pralesy nebo rovnou plantážemi.
A pokud sekundární prales, jehož biomasa bude odpovídat zhruba třetině pralesu primárního, vypěstujete za nějakých 10 let, opravdu nemáte příliš mnoho důvodů investovat své úsilí a peníze do aktivit jejichž cílem je zachránit prales primární. Vzbuzovat ve veřejnosti opačný dojem může být dosti kontraproduktivní
Proč a jak chránit pralesy?
Když si to zrekapitulujeme, není divu, že mnohé mezinárodní neziskové organizace v tropech nejsou schopny dosáhnout téměř žádných výsledků – velice často totiž operují v prostředí, které je vůči jejich snahám intelektuálně i sociálně nevnímavé. Navíc samotní jejich členové leckdy mají potíže s vysvětlením toho, čeho přesně (a proč) chtějí dosáhnout.
Zmiňuji-li výše biodiverzitu, nastává ten pravý okamžik položit si otázku „a co z ní vlastně máme?“ Možných odpovědí je hned několik: např. že biodiverzita je důležitá proto, že jde o výsledek biologické evoluce trvající miliony let a my lidé bychom měli cítit jakousi povinnost uchovat ji pro následující generace. Nebo prostě „jen“ proto, že chceme žít kvalitní životy ve zdravém ekosystému, pro jehož fungování je potřebná.
Odlesňování v Tamshiyacu. V tomto případě chtějí chudí lidé pouze získat pozemky pro výstavbu osady.
O tom, jak velkou biodiverzitu bychom měli zachovat a jaké postupy za tímto účelem zvolit, je samozřejmě možné diskutovat. Na každý pád ale platí, že v takovém případě budeme hovořit o problematice sociální a nikoliv vědecké. Což si naneštěstí spousta jedinců neuvědomuje a dochází tak k míchání jablek s hruškami.
Zeptá-li se mně někdo, zda amazonský prales vůbec lze zachránit, odpovím, že ano – zvyšováním životní úrovně a vzdělanosti jeho obyvatel. Úspěšné přitom budou především takové projekty, které místním obyvatelům nabídnou zaměstnání nebo nějakou konkrétní formu podpory. Nikoliv pouze osvětu a nesplnitelné sliby, které obvykle vycházejí ze zcela naivních představ o zdejší realitě.