Objev baktérií
Největší a především nejpřekvapivější objev ale Leeuwenhoek udělal ve chvíli, kdy zamířil svou čočku na obyčejnou vodu. Něco takového vypadalo v této době naprosto pošetile. Co by přeci mohlo být zajímavé na dešťové vodě? Ale Leeuwenhoek byl zvídavý člověk. Pomocí tenoulinké skleněné trubičky nabral nepatrnou trošku dešťové vody z hrnce na zahradě, pomocí kterého měřil množství srážek. A když se podíval svým mikroskopem, nemohl uvěřit vlastním očím.
Ta čistá voda vůbec nebyla čistá. Ano, pro normální lidský zrak byla průzračná a prázdná, ale čočka mikroskopu objevila zcela nový svět. Leeuwenhoek byl šokován z té nové říše malinkých, nepatrných zvířátek, kteří rejdili pod čočkou jeho mikroskopu, kroutili se, pohybovali pomocí malých slabých nožiček. Tyto „proklaté potvůrky“ byly droboulincí jako zrnéčko písku. Leeuwenhoek jejich velikost odhadl na „tisíckrát menší než oko veliké vši“.
Leeuwenhoek se ale nespokojil jen s pozorováním. Dal se do pokusů. Zkoumal další a další vodní zdroje, ale všude na ta zvířátka narazil. Až teprve, když do té nejčistší mísy nachytal dešťové kapky, tak v této vodě už ty drobné potvůrky nepozoroval. Ovšem stačilo pár dní počkat, hodinu po hodině pozorovat a nakonec uviděl, jak se ta zvířátka najednou začínají v té vodě objevovat.
Další pokus byl spojen s otázkou, proč pepř pálí. Leeuwenhoek se nad touto otázkou zamýšlel jako zcela moderní člověk – soudil, že zrnéčka pepře mají ostré hroty, kterými drásají jazyk. A pokusil se svou teorii dokázat. Rozdrtil pepř na ten nejjemnější prach, smíchal jej s vodou, nasál do tenké skleněné trubičky, kterou upevnil před čočku mikroskopu. A spatřil – ne, na hroty zapomněl okamžitě. Spatřil neskutečné množství nových zajímavých malých tvorečků, dovádějících před jeho zraky. Pepřová voda jim evidentně svědčila.
Až teprve nyní sedl a napsal dopis Královské společnosti. Spočítal, že jedna jediná kapka pepřové vody obsahuje přes dva miliony sedm set tisíc těch malých zvířátek, které jsou tak zcela nepochybně nejmenšími na celém světě. Mnohem menší než doposud nejmenší známý tvor, roztoč sýrový.
Jeho dopis znamenal šok. To je přeci nesmysl! Nemůže existovat nic drobnějšího, než je roztoč sýrový! Jenže pár členů společnosti tomu Holanďanovi věřilo. Robert Hook byl pověřen sestrojením toho nejlepšího mikroskopu, byla připravena pepřová voda a 15. listopadu 1677 na schůzi společnosti byla voda prohlédnuta. A Leeuwenhoek měl pravdu! Ctihodní vědci opravdu spatřili úplně nový svět podivných tvorů. Byl to vrchol Leeuwenhoekovy kariéry. Společnost jej jmenovala svým členem a poslala mu diplom ve stříbrném pouzdře. Jemu, naprostému diletantovi s mizerným základním vzděláním!
Leeuwenhoek ale neusínal na vavřínech, zkoumal dále. Zaujal ho například zubní kámen, který objevil mezi svými zuby, ačkoliv si je „denně ráno třu velmi drsně solí a poté si je čistím brkem“... Když si tu hmotu seškrábal a pozoroval ji svým mikroskopem, byl šokován, že má ve svých ústech úplný zvěřinec. Objev si dobře zapamatoval a zopakoval jej po několika létech. Zrovna po ránu posnídal a vypil velký hrnek horké kávy, načež si seškrábal zubní kámen a pozoroval jej mikroskopem.
Ale ouha! Najednou zjistil, že své potvůrky nevidí. Respektive, viděl je, ale mrtvé, nehýbající se! Cosi je zabilo! Co by to mohlo být? Přemýšlel a napadlo jej, že za zabití těch tvorečků by mohla právě ona horká káva. A opět se pustil do pokusů, zahříval vodu ve svých malých trubičkách a pozoroval, jak s přibývající teplotou pohyb zvířátek ustává. Teplo je zabíjelo.
Co však Leeuwenhoek nikdy ani nenaznačil byla možnost, že by ty titěrné potvůrky mohly být lidem nebezpečné. Něco takového jej prostě nenapadlo. Je to zvláštní, neboť například pozoroval, jak se tito tvorečci chtivě vrhají na embrya lastur, které pro ně evidentně byly velkou pochoutkou. Ale že by snad mohli být nebezpeční člověku? Ne, Leeuwenhoek zásadně popisoval jen to, co mohl ověřit. O takovém nebezpečí se nikdy nezmínil.
