Antoni van Leeuwenhoek: Muž, který objevil mikrosvět

  • Jeden nesmírně šikovný amatér objevil celý nový svět, doposud nepřístupný lidskému zraku
  • Tímto amatérem byl Antoni van Leeuwenhoek, který dokázal vyrobit první „mikroskopy“
  • S jejich pomocí pak pozoroval bakterie a další zajímavé věci
Kapitoly článku

Ne snad, že by historie objevů a vědy neznala zapálené amatéry, kteří se pokoušeli posunout hranice lidského poznání. Je ale pravdou, že jakkoliv se takoví vyskytovali, obvykle byly jejich příspěvky spíše skromnější. Ono mít vzdělání a být odborníkem, to bylo ve vědě důležité stejně tak dříve, jako dnes.

Leč neplatilo to tak úplně. Jeden nesmírně šikovný amatér se v zástupu vědců nejen dokázal prosadit, ale objevil celý nový svět, doposud nepřístupný lidskému zraku. Svět z objektů tak malých, že si pro jejich zkoumání musel sám vyrobit příslušné přístroje.

Dětství a výroba mikroskopu

Hlavní hrdina tohoto vyprávění přišel na svět uprostřed třicetileté války v roce 1632 v nizozemském Delftu. Je ale třeba zdůraznit, že v Nizozemí je tato válka v podstatě brána jako závěrečná fáze jejich osmdesátileté války za nezávislost. V této době už se válečné šílenství se té rovinaté země zas tolik nedotklo. Zatímco mnohé oblasti u nás či v Německu válka zcela zdecimovala, zde lidé dál žili poklidným životem.

Nizozemí vstupovalo do časů své největší slávy, jeho koráby objevovaly svět, jeho obchodníci s ním obchodovali, malíři se jej pokoušeli zachytit a zdejší vědci patřili k těm nejlepším a nejslavnějším. Ostatně, proto se také o této době mluví jako o Holandské zlatém věku. Malý Antonie se narodil do rodiny výrobce košíků, takže se na té slávě své země neměl mít moc šanci podílet, ale nakonec osud rozhodl jinak.

Zprvu to na kariéru opravdu nevypadalo. Otec mu zemřel, když mu bylo pět let, následující nevlastní otec pak o dalších pět let později. Chodil do místní školy, ale rodina neměla na nějaká studia. Ačkoliv byl jediným synem vedle dalších čtyř sester, bylo pro něj nějaké univerzitní vzdělání nedosažitelné.

Poslali jej ke strýčkovi, který byl advokátem, což mělo být asi náhradou za ta studia, no a v šestnácti se v Amsterodamu stal pomocníkem v obchodě s látkami. Nežil si ale asi zas tak špatně, protože se po šesti létech dokázal oženit, vrátit do rodného Delftu a založit si tam vlastní obchůdek. Po dalších téměř sedmdesát let už z rodného města nevytáhl paty.

Být obchodníkem, to bylo tehdy v Holandsku vážené povolání. Ostatně, většina bohatství Nizozemí vznikala právě obchodem. Leeuwenhoek postupně získával stále vyšší respekt mezi svými spoluobčany, takže jej po nějaké době zvolili komorníkem místní radnice, posléze získal i některé další funkce. Byl ctihodný a vážený a s největší pravděpodobností se znal s dalším slavným místním rodákem – malířem Vermeerem, který byl stejně starý.

Dokonce se soudí, že možná stál modelem pro některé jeho obrazy. Porovnáním s vlastním Leeuwenhoekovým portrétem se to například u obrazu „Astronom“ zdá dost pravděpodobné. Každopádně, po Vermeerově smrti byl vykonavatelem jeho poslední vůle, takže se pravděpodobně znali a snad k sobě i měli blízko.

Těžko říct, nakolik byl Leeuwenhoek jakožto obchodník ve svém krámku zaměstnán a kolik času dokázal vyšetřit na své koníčky. S ohledem na to, kolik toho dokázal, nám připadá překvapivé, že měl vůbec čas na obchodování. Ten prvotní impuls, který jej přivedl k výzkumu mikrosvěta, byl ale čistě pracovní.

Leeuwenhoek hledal způsob, jak co nejlépe rozlišit kvalitu vláken u látek. Proto si pořizoval lepší a lepší lupy, ale jejich kvalita jej neuspokojovala. Napadlo jej, že by si nějakou kvalitní vyrobil sám. A protože to byl člověk zvídavý, dal se do experimentů a přišel na geniálně jednoduchý způsob, jak vyrobit miniaturní kuličky skla, které mohly být použity jako malinká čočka mikroskopu.

Leeuwenhoekův postup výroby mikroskopu

Po dlouhá staletí nebylo jasné, jak vlastně Leeuwenhoek své čočky vyráběl. On sám se nenápadnými zmínkami pokoušel zvědavce přesvědčit, že toho dosáhl dlouhým, pečlivým a úmorným broušením. Jenže navzdory usilovné snaze se nikomu nepodařilo něco takového zopakovat. Leeuwenhoek si proces výroby ponechal v tajnosti a nikdy jej nikomu neprozradil. Až teprve v polovině dvacátého století se jej podařilo rekonstruovat, takže víme, jak asi Leeuwenhoek své mikroskopy vyráběl. Nezávisle na sobě došli ke stejnému výsledku jak experimentátoři v Sovětském svazu, tak v Americe. Jak to tedy bylo?

Tyčinku se sodnovápenatého skla uprostřed nahřál a natavené sklo natáhl do tenoučké nitky. Nitku přelomil a její konec vložil do plamene. Oddělila se malinkatá ovšem vysoce pravidelná kulička skla. Čím menší, tím poskytovala vyšší zvětšení. Kuličku následně umístil mezi dva plíšky, spojené nýty či šrouby, no a z druhé strany byl na dlouhém šroubu napíchnut pozorovaný exponát. Pozorování se muselo provádět velice blízko oka směrem ke slunci. Přístroj samotný byl velice titěrný (kolem 5 cm) a ani v nejmenším se nepodobal moderním mikroskopům.

Co s mikroskopem?

Aniž tu v tuto chvíli tušil, stal se majitelem zařízení, které nikdo na světě tehdy neměl a mělo trvat mnoho let, než se podařilo vyrobit mikroskopy se srovnatelným zvětšením. Dodnes se dochovalo 9 jeho původních výrobků, nabízejících až 275 násobné zvětšení, ale odhaduje se, že nejlepší jeho výrobky uměly zvětšovat až pětisetnásobně.

Leeuwenhoek nelenil a jal se pozorovat svět kolem sebe. Byl sice jen pouhý zapálený amatér, ale nelze jej považovat za nějakého ignorantského diletanta. Naopak, svá pozorování prováděl metodicky a s maximální pedantičností si zapisoval své objevy. Svá pozorování prováděl léta a se vší důkladností se vracel ke svým starým preparátům. Povšiml si totiž, že nadšení z prvního objevu člověku často znemožní opravdu důkladné zkoumání.

Sám o tom napsal: „Lidé, dívajíce se drobnohledem poprvé, tvrdí: napřed vidím to a potom zase ono – a i zkušený pozorovatel může být ošálen. Věnoval jsem těmto pozorováním více času, než by leckdo věřil, ale dělal jsem to rád a nedbal těch, kdo říkávali, proč se tím tak trápit a k čemu je to dobré?“

Je pochopitelné, že zprvu pod čočku svého mikroskopu strkal vše, co mu přišlo pod ruku. Prohlédl si svalová vlákna velryby, šupiny na své kůži, semena mnoha rostlin, srst mnoha zvířat, mozek mouchy, volské oko, včelí žihadlo, veš, dokonce i své vlastní sperma a mnoho a mnoho dalšího. Byl jedním z prvních, kdo pozoroval buňky a jejich stavbu, popsal svalová vlákna, lidské spermie...a mnohé další.

To vše konal po dvacet let, jen pro své potěšení a poučení. Nikomu o tom nepsal, nikomu to nelíčil, neměl žádné posluchače. Byl to přeci člověk nevzdělaný, který neovládal jazyk tehdejší vědy – latinu. Jeho sousedé se mu pro ten prapodivný koníček posmívali a měli ho asi za hodně velkého podivína.

Ale jeden člověk z Delftu se neposmíval, jeden vzdělanec si uvědomil, že Leeuwenhoek, ač možná amatér, má výsledky, které by neměly zapadnout. Jmenoval se Reinier de Graaf a byl korespondenčním členem Královské společnosti v Londýně. Graafovi Leeuwenhoek dovolil, aby si některý z jeho drobnohledů vyzkoušel, a Graaf byl tak ohromen, že se rozhodl pro téměř nemyslitelné. I když je Leeuwenhoek jen nevzdělanec, musí se o jeho objevech Královská společnost dozvědět!

Graafovi to v té chvíli asi nedošlo, ale právě nevzdělanost a neznalost latiny byla Leeuwenhoekovou výhodou. Nemohl být totiž ovlivněn tehdejšími vědeckými teoriemi či názory, které se mnohdy podobaly pověrám. Musel se spolehnout jen na svůj kupecký úsudek, svůj selský rozum, svůj důvtip. To se v jeho následném bádání ukázalo jako šťastné a umožnilo mu to zkoumat to, nad čím by jiní jen mávli rukou.

Leeuwnhoek tedy sepsal první ze svých mnoha dopisů a odeslal je prostřednictvím Graafa Královské společnosti. „Ukázka několika pozorování, která vykonal s drobnohledem sestrojeným od pana Leeuwenhoeka on sám a která se týkají plesniviny na kůži, mase...“. Takto začínal první z mnoha jeho dopisů, psaných v hovorové holandštině. Už ten fakt sám je pozoruhodný, Královská společnost jinak komunikovala výhradně v latině. Ovšem Leeuwenhoek měl výjimku. Podstatný byl totiž obsah a ten ctihodné vědce uhranul.

Témata článku: Historie, Evropa, Německo, Bakterie, Osobnosti vědy a techniky, Sovětský svaz, Prvotní impuls, Celý svět, Druhá strana, Největší sláva, Robert Boyle, Delft, Rodné město, Neskutečné množství, Hlavní hrdina, Londýn, Největší pravděpodobnost, Antoni, Holanďan, Jednoduchý způsob, Obyčejná voda, Dlouhý šroub, Nizozemí, Dvacáté století, Královská společnost

Určitě si přečtěte