Začátkem roku 2010 vypukly v Tunisku nepokoje, které v krátké době zachvátily i další země na severu Afriky a na Blízkém Východě. Začala vlna revolucí označovaná souhrnně jako arabské jaro. Z jejich následků se tyto země dodnes nevzpamatovaly.
Destabilizace uvnitř země či dokonce celého regionu patří k fenoménům, pro které platí, že po bitvě je každý frajtr generálem. Všichni vědí, co bylo špatně a co se mělo udělat jinak. Faktem ale zůstává, že příčiny destabilizace bývají komplexní, nejasné a dopředu dokáže jen málokdo správně předvídat, co se stane.
Jeden velký okruh příčin revolucí tvoří ekonomické podmínky. Jak zpívali Voskovec s Werichem: „Bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“ Existuje ale řada velmi chudých zemí, kde k nepokojům nedochází a tyto státy jsou politicky relativně stabilní.
Druhý velký okruh příčin destabilizace společnosti spočívá ve frustraci lidí. Zatímco ekonomická úroveň života je dána objektivně, frustrace je do značné míry subjektivní záležitost. Pramení z rozdílů mezi tím, co by člověk chtěl nebo na co si činí nárok, a tím, čeho dosáhl či má šanci dosáhnout. Zjednodušeně řečeno, jde tu o to, nakolik se člověk smíří s tím, že může mít, co chce, když chce to, co může mít.
Blahobyt nerovná se spokojenost
Ruští ekonomové Andrej Korotajev a Anisa Šiškinová analyzovali hospodářské ukazatele zemí severní Afriky a Blízkého východu v letech 2009 až 2011 a porovnávali je s mírou spokojenosti obyvatelstva.
Pro ukazatele míry „lidského štěstí“ sáhli do World Database of Happiness a pro ekonomické ukazatele do World Development Indicators vydané Světovou bankou. Výsledky publikované ve vědeckém časopise Cross-Cultural Research jsou zajímavé z mnoha hledisek.
Ukazuje, že změny v ekonomice země zjevně nehrály v propuknutí arabského jara zásadní roli, i když v řadě zemí došlo k prvním demonstracím poté, co rapidně stouply ceny základních potravin. To však byla zřejmě ta příslovečná poslední kapka, po které pohár trpělivosti obyvatel severní Afriky a Blízkého východu přetekl.
Mnohem významnější úlohu sehrál nárůst frustrace u významné části obyvatelstva. Ta nesouvisí přímo s hospodářským stavem země. V roce 2010 byli Jordánci zhruba stejně spokojení jako obyvatelé Saudské Arábie, i když v Jordánsku byl hrubý národní produkt mnohem nižší než v Saudské Arábii. Naopak, Libye za Saudskou Arábií v hrubém národním produktu na hlavu příliš nezaostávala, ale spokojenost obyvatel tam v roce 2010 dosáhla kriticky nízké úrovně.
Frustrace jako „palivo“ revolucí
Destabilizace poměrů v zemi je výsledkem velmi složitého komplexu politických, sociálních, demografických, historických, náboženských a ekonomických faktorů. V zemích severu Afriky a Blízkého Východu zřejmě spustily revoluční vlnu arabského jara faktory, které lze označit za psychologické.
Pro tyto země je typický vysoký podíl mladých lidí v populaci. Mnozí z nich mají výrazně lepší vzdělání než generace jejich rodičů a očekávají od toho, že získají kvalifikovanou práci a budou mít slušný příjem. Právě tohle jim ale společnost, která se technologicky nijak zvlášť nerozvíjí, neumožňuje.
O tom, že organizátoři protestů arabského jara měli moderní informační technologie v malíčku, svědčí jasně fakt, že protesty byly často organizovány s využitím sociálních sítí. Dá se říci, že bez internetu a sociálních sítí by arabské jaro proběhlo zřejmě podstatně mírnější formou, pokud by se odehrálo vůbec.
Autoři studie poukazují na to, že podobné kořeny jako revoluce arabského jara má i politický islám a fundamentalistický terorismus. I tam hraje významnou roli frustrace z nenaplněných ambicí.
Z arabského jara plyne poučení, že když se mají lidé relativně dobře, neznamená, to že nevyjdou do ulic a neprovedou revoluci. A naopak, v některých situacích není pro lidi ani velká bída dostatečně silným impulsem k protestům a pokusům o radikální společenské změny.
Titulní foto: Jonathan Rashad, CC BY 2.0
