Když vydal Frank Herbert v roce 1965 román Duna odehrávající se na pouštní planetě Arrakis, byla to pro fanoušky sci-fi skutečná událost. Duna v témže roce pobrala dvě nejprestižnější ocenění svého žánru. Herbert se podělil s Rogerem Zelaznym od cenu Hugo a vyhrál první ročník ceny Nebula.
Úspěch Duny inspiroval autora k sepsání pětice románových pokračování. Jeho syn Brian Herbert pak po otcově smrti zplodil spolu s Kevinem Andersonem další řadu románových variací na téma pouštní planety a jejích obyvatel.
I když Herbertův román provázela pověst nezfilmovatelné literární předlohy, o nemožné se pokusila řada filmařů. Jako první uspěl se zfilmováním slavný David Lynch až v roce 1984. Herbert byl s výsledkem údajně spokojený, kritici se ale jeho pochvalami na Lynchovu adresu nenechali strhnout. Nejnověji přenesl Herbertův kultovní román na filmové plátno franko-kanadský režisér Denis Villeneuve.
Díky nové filmové verzi se dostává Herbertova Duna opět do popředí zájmu. Netýká se to zdaleka jen čtenářů a diváků. Na Dunu se zaměřili i vědci, konkrétně třeba trio Alex Farnsworth a Sebastian Steinig z University of Bristol a Michael Farnsworth z University of Sheffield. Tito experti na klimatické modely se ve volném čase pokusili rekonstruovat klima, jaké by vládlo na planetě, kterou vytvořil ve své fantazii Frank Herbert.
Vyšli přitom z údajů z Herbertových šesti románů a knihy The Dune Encyclopedia. Tu vydal v roce 1984 Willis Everett McNelly spolu s dvaačtyřiceti spolupracovníky a popsali v ní mnohé z toho, co Herbertovi do jeho knih „nevešlo“.
Herberta tím nenaštvali. Naopak, dostalo se jim od něho dodatečného „požehnání“ a nová vydání se pyšní označením „autorizovaná“. Výsledky modelování tria Akex a Michael Farnsworthovi a Sebastian Steinig lze shlédnout na Climate Archive. A jak jsou s výsledkem spokojeni sami autoři modelu klimatu na Arrakisu?
„Když jsme byli s prací hotovi, velmi nás potěšilo zjištění, že Herbert si představoval prostředí, které z větší části splnilo naše očekávání. Je na místě, abychom ubrali ze svých počátečních pochyb, protože velká část Arrakisu by skutečně byla obyvatelná, i když nehostinná,“ konstatují autoři.
Titulní ilustrační foto: Steven Straiton, CC BY 2.0
Pokračování 2 / 5
Jak nakrmit klimatický model
Farnsworthové a Steinig vyšli z modelů běžně používaných k předpovídání počasí a k modelování klimatu na Zemi. Do těchto modelů se jako proměnné zadávají fyzikální zákonitosti panující na planetě a následně se do nich vkládají data o všem možném, počínaje tvarem pohoří, přes intenzitu slunečního záření až po složení atmosféry.
Model pak může nasimulovat klima planety a představí průměrné parametry tamějšího počasí.
Farnsworthové a Steinig se rozhodli zachovat pro model klimatu Arrakisu stejné základní fyzikální zákony, jakými se řídí počasí a klima na Zemi. Pokud by pak modelování klimatu a počasí na Arrakisu skončilo s jiným výsledkem, než jaký popsal Herbert v románu Duna, připadala by do úvahy dvě vysvětlení.
Zaprvé, Arrakis mohl být zcela exotickou planetou, kde vládly úplně jiné fyzikální zákonitosti než na Zemi. Zadruhé, a to by asi bylo pravděpodobnější vysvětlení, by to mohlo znamenat, že si Frank Herbert v Duně pustil fantazii na špacír víc, než bylo zdrávo.
Toto základní zadání klimatického modelu Farnsworthové a Steinig doplnili o údaje o Arrakisu načerpané z šestice hlavních Herbertových románů a The Dune Encyclopedia. Patřila k nim např. topografie planety nebo její oběžná dráha, která byla v podstatě kruhová a podobala se dráze, po jaké obíhá kolem Slunce naše Země.
Tvar oběžné dráhy má na klima zcela zásadní vliv a může s ním skutečně těžce zamávat. To si vědci ověřili, když se pokusili modelovat klima Západozemí z Martinova románu Hry o trůny. Tamější náhlé, kruté a proměnlivě dlouhé zimy byly důsledkem právě nekruhové oběžné dráhy. Nakonec vědci zadali do modelu složení atmosféry Arrakisu.
Ovzduší Herbertovy pouštní planety se v zásadě podobá dnešnímu složení atmosféry Země. Arrakis má o něco méně oxidu uhličitého (350 ppm oproti našim 417 ppm). Ale největší rozdíl je patrný v obsahu ozonu.
Na Zemi je v nižších vrstvách atmosféry ozónu velmi málo, pouze kolem 0,000001 %. Na Arrakisu se ho nachází v ovzduší 0,5 %! To je pro výsledek modelování důležité, protože ozon vyvolává zhruba 65krát účinnější skleníkový efekt než dnes tak proklínaný oxid uhličitý.
Pokračování 3 / 5
Tři týdny čekání
Nakonec nezbylo Farnsworthům a Steinigovi nic jiného než čekat. Složité modely potřebují na rozběhnutí čas. V tomto případě to trvalo přes tři týdny. Ale jak sami vědci říkají: „To, co jsme zjistili, za to čekání stálo“. Knihy a nový Villeneuveův film popisují Arrakis jako písčitou a skalnatou pustinu spalovanou nelítostným sluncem. Směrem k pólům, v oblastech, kde leží města Arrakeen a Carthag, se ale klima začíná měnit na poněkud přívětivější.
Model Farnsworthů a Steiniga však předkládá zcela jiný obraz pouštní planety. V nejteplejších měsících roku šplhají teploty v arrakiských tropech ke 45 °C, zatímco v nejchladnějších měsících tam neklesají pod 15 °C. To nejsou poměry, které by se dramaticky lišily od podmínek panujících na Zemi.
Skutečné extrémy by na Arrakisu vládly právě ve středních zeměpisných šířkách a v polárních oblastech. V létě by na písku stoupaly teploty na 70 °C, což Herbert v knize uvádí. Zimy by byly ve středních zeměpisných šířkách rovněž extrémní s teplotami až -40 °C.
Na pólech by klesaly teploty dokonce až na -75 °C. Fakt, že žhavá planeta nabízí na rovníku přívětivější klima než ve středních zeměpisných šířkách, může vypadat nelogicky, protože na rovníkovou oblast dopadá více energie ve formě slunečního záření. Ale klima se tím, co my považujeme za zdravý selský rozum, zhusta neřídí.
Pokračování 4 / 5
Pohostinný rovník
Z modelu klimatu vyplývá, že polární oblasti Arrakisu mají výrazně více atmosférické vlhkosti. Tvoří se tam vysoká oblačnost. Ta přispívá k celkovému oteplení arrakiského klimatu, protože vodní pára je poměrně mocný skleníkový plyn.
Herbert v románech tvrdí, že na Arrakisu nikdy neprší. Počítačový klimatický model však naznačuje, že by na pouštní planetě sprchnout přeci jen mohlo.
Slabé srážky by přicházely v létě a na podzim ve vyšších zeměpisných šířkách a jenom na horách a náhorních plošinách. V tropech i polárních oblastech by se vytvářela na obloze nějaká oblačnost, jejíž množství by záviselo na ročním období.
V Herbertových románech najdeme zmínky o polárních ledovcích, přinejmenším na severní polokouli, které tam přetrvávají delší dobu. A právě zde se asi knihy nejvíc liší od výsledku klimatického modelování. Z modelu vyplývá, že při letních teplotách by polární led roztál do posledního krystalku a v zimě by tam nenapadl sníh, který by mohl ledové pólové čepičky obnovit.
Pokračování 5 / 5
Co by museli zvládnout Fremeni
Farnsworthové a Steinig si kladou otázku, zda by mohli na pouštní planetě Arrakis přežít lidé a jiné humanoidní bytosti? Než na ni odpovědí, upozorňují na nutnost přijmout jako fakt několik základních předpokladů. Za prvé, je nutné předpokládat, že postavy z knihy a filmů vykazují podobnou toleranci k nízkým i vysokým teplotám jako dnešní lidé.
Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak se na rozdíl od knihy a filmů ukazovaly jako nejsnáze obyvatelné arrakiské tropy. Přispívala by v tom velmi nízká vlhkost vzduchu. Nehrozilo by tam překročení kritické hranice „obyvatelnosti“ definované kombinovaným účinkem vysokých teplot a vysoké vlhkosti vzduchu.
Střední zeměpisné šířky, kam Herbert a filmoví scénáristi umístili většinu obyvatel Arrakisu, jsou z hlediska extrémních teplot naopak nejnebezpečnější. V nížinách se měsíční průměrné teploty často pohybují nad 50 až 60 °C a nejvyšší denní teploty bývají ještě vyšší. To jsou pro člověka smrtící životní podmínky.
K mistrovským počinům Franka Herbert patří bezpochyby národ Fremenů, kteří dokážou přežít i v drsných pouštních podmínkách. Obývají rozsáhlé jeskynní systémy, kde zakládají osady, označované jako síče. Do volné pouště vycházejí pouze v noci a k tomu si oblékají speciální oblečení, tzv. filtršaty, které jim umožňuje recyklaci uvolněné tělesné vlhkosti.
Fremeni jsou v recyklaci vody skutečně důslední. Nazmar u nich nepřijde voda obsažená v tělech nebožtíků, a je jedno, jestli jsou to Fremeni nebo cizáci, např. zabití nepřátelé. Symbolický význam mají pro Fremeny slzy a sliny. Prolití slz je jako dobrovolná ztráta tělesných tekutin projevem nejvyššího žalu. Plivnutí na zem je ze stejného důvodu projevem nejhlubší úcty.
Na Arrakisu, jaký vzešel z klimatického modelu Farnsworthů a Steiniga z klimatického modelu, by se museli Fremeni popasovat ještě s jednou velkou výzvou. A tou jsou třeskuté mrazy. Přes zimu by se žhavý Arrakis ochladil i mimo tropy a teploty by klesaly na hodnoty, které jsou bez speciální výbavy smrtící.
Města, jako je Herbertem popisovaný Arrakeen a Carthag, by trpěla silným tepelným i chladovým stresem a byli bychom tam svědky počasí, které by bylo ještě extrémnější, než jaké známe z vnitrozemí Sibiře, sužovaného žhavými léty a brutálně ledovými zimami.
Navzdory všem nepřenostem, které klimatický model ve světě Herbertovy Duny odhalil, Farnsworthové a Steinig před spisovatelem smekají.
„Je důležité si uvědomit, že Herbert napsal první román o Arrakisu již v roce 1965. To bylo dva roky předtím, než nedávný nositel Nobelovy ceny Syukuro Manabe publikoval svůj zásadní první klimatický model,“ konstatují Farnsworthové a Steinig a dodávají:
„Herbert neměl k dispozici moderních superpočítačů a vlastně neměl přístup k žádnému počítači. Svět, který vytvořil, však vypadá pozoruhodně konzistentně i po šesti desetiletích.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně