Mapu pokladu viděl snad každý. Astronomové ten jednu takovou připravili. Poklad je to výjimečný a pořádně velký. Jsou to ale vědci, takže místo hádanek a pastí čekejte spíše grafy a pravděpodobnost.
Za pár dní to bude 175 let od chvíle, co Johannem Gallem objevil Neptun. Oficiálně je to stále a znovu nejvzdálenější planeta Sluneční soustavy, ale není to konec Sluneční soustavy! Za Neptunem je velká říše ledových těles, která se astronomové snaží zařadit do různých navzájem propletených skupin.
Ledová tělesa obíhají po různých protáhlých a nakloněných drahách. Před šesti lety přišli Mike Brown a Konstantin Batygin s hypotézou, že očekávané náhodné dráhy těchto těles nejsou vůbec náhodné. U některých existuje jasný řád v části parametrů jejich oběžných drah. Za tímto řádem by měla stát gravitace dosud neobjevené planety Devět.
Od té doby se astronomové snaží planetu Devět najít. Zatím neúspěšně. V dalším pátrání jim může pomoci mapa, která vyšla v rámci nové studie obou astronomů.
Autoři provedli více než sto fyzikálních simulací desítek tisíc objektů Kuiperova pásu, přičemž jejich dráhy byly ovlivňovány planetou Devět po dobu 200 milionů let.
Pro planetu Devět použili různé hmotnosti a také různé tvary a orientace oběžných drah. Poté zkoumali výsledky, aby zjistili, které z nich odpovídají tomu, co je skutečně vidět na obloze u známých oběžných drah těles Kuiperova pásu.
Psali jsme, že mají mapu? Vlastně jsou to mapy tři. První ukazuje pás, který se táhne po pozemské obloze. V tomto páse by se měla planeta Devět pohybovat. Na mapě je znázorněna pravděpodobnost. V určitých částech oblohy je pravděpodobnost větší. Částečně to souvisí s Keplerovými zákony. Planeta Devět se pohybuje po protáhlé dráze a v aféliu (nejvzdálenější bod od Slunce) se pohybuje nejpomaleji a stráví tam nejvíce času.
Pravděpodobnost polohy planety Devět je znázorněna barevně, přičemž modrá barva je velmi nízká a červená velmi vysoká pravděpodobnost – a největší je právě tam, kde se na obloze nachází pravděpodobné afélium.
Další mapa ukazuje pravděpodobnost v závislosti na vzdálenosti v AU (střední vzdálenost Země od Slunce, 149 600 000 km). Největší pravděpodobnost je vzdálenost 380 AU, tedy 57 miliard kilometrů, ačkoli existuje široký rozsah pravděpodobných vzdáleností.
Třetí mapa pak pracuje s jasností planety Devět. Čím je číslo nižší, tím je planeta Devět jasnější. Nejpravděpodobnější jasnost je okolo 20,5 mag. Nejslabší hvězda, kterou můžete vidět okem, by byla více než 600 000krát jasnější.
Brown a Batygin také upřesnili možné parametry planety Devět. Její hmotnost má být 6,2 Země (respektive asi 5 až 8,5 Země). Velká poloosa dráhy 380 (+140 / -80) AU a nejbližší bod dráhy od Slunce alias perihélium se nachází asi 300 (+85 / -60) AU. Dráha planety by měla být skloněna zhruba o 16 stupňů vůči rovině, ve které obíhají planety.
Hledání jehly v kupce sena
S mapou i bez mapy, nalezení planety Devět bude těžké. Astronomové se ji snaží najít v datech z různých pozemských i kosmických dalekohledů. Jak na to? Obecně podobně jako u planetek. Pokud pořídíte snímek oblohy, planetku neuvidíte. Bude to jen další zdroj bodového světla v moři hvězd. Stačí si ale dát kávu a stejnou část oblohy vyfotit znovu. Poté dát oba snímky na sebe a planetka se pohne vůči hvězdnému pozadí.
Hodně vzdálená tělesa se pohybují pomalu, takže do hry spíše vstupuje náš pohyb. Země urazí za sekundu 30 kilometrů, takže pokud chvíli počkáme, budeme se na objekt dívat z trochu jiného úhlu než poprvé. Je to podobné, jako když si dáme na nos prst a díváme se na něj střídavě jedním a druhým okem.
V astronomii se tomu říká paralaktický pohyb. Například hodně vzdálená Eris, kterou objevil právě Michael Brown a pomohl tak vyřadit Pluto z rodiny planet, se tímto způsobem pohne za hodinu asi o 1,5 vteřiny.