Když vyhoří a často dramaticky explodují masivní hvězdy, které jsou minimálně několikrát hmotnější než Slunce, tak po nich zůstanou „oharky“ tvořené extrémní formou hmoty.
Buď to jsou neutronové hvězdy anebo ještě mnohem extrémnější černé díry, tedy rozměrově malé, ale zároveň velmi hmotné objekty, které výrazně ovlivňují okolní časoprostor.
Takových hvězd se v Mléčné dráze již zrodilo a pak zase zaniklo mnoho miliard. Jejich pozůstatky někde jsou, ale v řadě případů bývají velmi nenápadné, takže se obtížně mapují. Tým astronomů australské University of Sydney vyhotovil první ucelenou rekonstrukci galaktického „podsvětí“, které tvoří právě neutronové hvězdy a černé díry.
Výsledky jsou ohromující. Jak uvádí vedoucí výzkumu, doktorand David Sweeney, oharky mrtvých hvězd mají překvapující rozložení v Galaxii, velmi odlišné od struktury viditelné hmoty v Mléčné dráze.
Například, galaktické podsvětí je na „výšku“ třikrát větší než samotná naše Galaxie. Také v něm nejsou příliš patrná galaktická ramena. S kolegy rovněž zjistili, že pozoruhodných zhruba 30 procent „podsvětních“ objektů bylo odpáleno pryč z Galaxie.
Jako pátrání po mýtickém sloním hřbitovu
Jak uvádí Peter Tuthill z výzkumného týmu, jejich práce byla jako pátrání po mýtickém sloním hřbitovu. To jsou napůl legendární místa, kam chodí staří sloni zemřít, mimo své stádo. „Kosti“ vesmírných slonů jsou podle Tuthilla v okolním vesmíru, ale obklopuje je tajemství.
S kolegy museli detailně rekonstruovat životní cykly dávno zmizelých masivních hvězd a následně vyhotovit mapu galaktického podsvětí. Tyto rekonstrukce přitom probíhaly v měřítku celé galaxie a na časové škále miliard let.
Badatelé přiznávají, že je výsledky šokovaly. Pracují se snímky více či méně vzdálených galaxií celou kariéru. Čekali, že rekonstruovaná mapa distribuce oharků masivních hvězd, tedy zmíněné galaktické podsvětí, bude víceméně stejná jako rozložení „pozorovatelné“ hmoty v Galaxii. Jenomže výsledek se od jejich představ poměrně radikálně liší.
Tuthill k tomu ještě dodává pozoruhodnou, ale zároveň mrazivou skutečnost. Podle jejich rekonstrukce by galaktické podsvětí mělo zasahovat i do naší „bezprostřední“ galaktické blízkosti. Odhadují, že nejbližší oharky masivních hvězd, tedy potenciálně velmi nebezpečné a zjevně pro nás zatím neviditelné objekty, by měly být velmi „blízko“ Sluneční soustavy, klidně jen pár desítek světelných let.