„Byl to muž, který se narodil, aby otřásl národy, byl metla všech zemí a děsil celé lidstvo strašlivými pověstmi, které se o něm šířily. V chůzi byl povýšený, koulel očima sem a tam, v pohybu jeho těla byla patrná síla jeho pyšného ducha. Byl skutečně milovníkem války, přesto zdrženlivý v jednání, mocný v radách, laskavý k prosbám a shovívavý k těm, které přijal pod svou ochranu.“
Těmito slovy popsal v 5. století našeho letopočtu hunského náčelníka Attilu byzantský historik a diplomat Priskos z Pania, který se s ním osobně setkal v roce 449 n. l. Pravé jméno tohoto muže neznáme. Attila je přezdívka, kterou získal od Gótů a znamená „tatíček“. Proslul také pod přezdívkou Bič boží, která je od těch dob synonymem pohrom a katastrof.
Nejnovější výzkum archeoložky Susanne E. Hakenbeckové a geografa Ulfa Büntgena z University of Cambridge dokazuje, že jsme neznali ani hlavní motiv Attilových válečných tažení. „Nekonečná žízeň po zlatě a moci“, kterou mu připisují historici, to podle cambridgeských vědců nebyla. Attila možná podnikal nájezdy v zoufalé snaze zachránit svůj lid před suchem a hladomorem.
Dendrologická data z doby za posledních dva tisíce let získaná z dřeva dubů nalezených kolem niv středoevropských řek Dunaj a Tisa ukázaly, že Attila a jeho Hunové podnikali své největší nájezdy během velmi suchých let, kdy byly výnosy zemědělských plodin nízké a pastviny neuživily stáda domácích zvířat. Hakenbecková a Büntgen zveřejnili svá zjištění v Journal of Roman Archaeology.
Vykoupený mír
Hunové přišli do východní a střední Evropy z Asie někdy kolem roku 370 n. l. a usadili se ve Velké dunajské nížině východně od Dunaje. Za pouhých šedesát let si podrobili velkou část střední Evropy a vytvořili konfederaci kmenů, před níž se třásl okolní svět. Vojensky se prosadili pokročilou výzbrojí. Nosili kroužkovou zbroj, byli vyzbrojeni meči, luky a kopími. V jezdeckém umění se jim nikdo nevyrovnal.
Jejich bojová taktika těžila z rychlosti a bleskové reakce na vývoj na bojišti. Využívali i psychický teror. Krutost, s jakou se chovali k poraženým nepřátelům, naháněla protivníkům strach už před ozbrojeným střetem. Hunové si toho byli dobře vědomi a útočili s ohlušujícím řevem.
V době největšího rozkvětu se Hunská říše rozprostírala od Černého moře po střední Německo. Když v roce 434 nastoupili na trůn bratři Attila a Bleda, hrozil hunské říši rozpad. Tuto hrozbu zažehnal Attila bratrovraždou a v následujících letech vládl říši zcela neomezeně.
„Z historických pramenů vyplývá, že Řím vedl s Huny extrémně složitá jednání. Zpočátku byly jejich výsledkem vzájemně výhodné dohody, které přinesly hunské elitě obrovské množství zlata za to, že Hunové nebudou útočit na římské impérium. Tento systém se ale ve 40. letech 5. století zhroutil a římská říše pak čelila pravidelným nájezdům a zvyšujícím se požadavkům o zlato," popisuje vývoj situace Susanne Hakenbecková.
Nájezdníky z donucení
Mezi roky 420 a 450 postihly stepní domovinu Hunů výrazné výkyvy klimatu s četnými suchy. Hunové byli nuceni upustit od života zemědělců ve stálých sídlech a uchýlit se ke kočování se zvířaty do míst s vydatnější pastvou. Ani to ale příliš nepomáhalo, a tak se Hunové uchýlili k ještě zoufalejším opatřením.
V letech velkého sucha čelili hladomoru a pak se měnili v nelítostné nájezdníky, kteří vyráželi ze svých stepí do bližšího i vzdálenějšího okolí. Rabovali a drancovali po celé západní a jižní Evropě.
Nejničivější vpády Hunů se odehrály v letech 447, 451 a 452 našeho letopočtu, přičemž pro všechny tyto roky byla typická extrémně suchá léta. Nájezdy, o kterých se kdysi myslelo, že byly vedeny především touhou po zlatě a moci, mohly mít jako primární cíl získávání potravy. Attilova touha po zlatě s tím mohla úzce souviset.
„Hospodářský rozvrat způsobený klimatem vyžadoval, aby Attila a další vysoce postavení Hunové získávali zlato z římských provincií k udržení chodu válečnických hord a k zajištění loajality příslušníků hunských elit. Tak se z pastevců stali nájezdníci," říká Hakenbecková.
Pod Attilovým velením vtrhli Hunové v roce 451 n. l. do západořímské provincie Galie a severní Itálie, dobyli Milán a donutili Západořímskou říši k vyplacení obrovské sumy za to, že upustí od dalších útoků. Attila však také požadoval kus země podél Dunaje „široký pět dnů jízdy". To je podle Hakenbeckové a Büntgena jasný důkaz, že nájezdníky sužoval nedostatek příležitostí k pastvě zvířat. Oblasti v blízkosti řeky by jim pastvu zaručily i během nejhoršího sucha.
Síla klimatické změny
Nadvláda Hunů netrvala dlouho. V roce 453 n. l. Attila zemřel na následky těžké pitky na své vlastní svatbě, když se udusil krví z rozbitého nosu. Následně vypukly mezi Huny boje o vládu nad říší, která se v důsledku toho rozpadla. Hunové zmizeli do neznáma.
Řím se z následků hunských nájezdů nikdy plně nevzpamatoval a Západořímská říše padla o pouhých třiadvacet let později. Podle Hakenbeckové a Büntgena je to důkaz, že klimatická změna může fatálně oslabit i ta nejsilnější lidská společenství.
„Klima mění to, co může prostředí lidem poskytnout, a to pak vede k rozhodování, která mají dopad na ekonomiku a na sociální i politickou organizaci," říká Hakenbecková.
„Taková rozhodnutí nebývají přísně racionální a v dlouhodobém horizontu nevedou vždy k úspěchu. Tento příklad z historie ukazuje, že lidé reagují na klimatický stres složitým a nepředvídatelným způsobem a že krátkodobá řešení mohou mít z dlouhodobého hlediska negativní důsledky."
Titulní ilustrační foto: A.Berger, CC BY-SA 3.0