Už toho víme spoustu o černých dírách hvězdných velikostí, a také o supermasivních černých dírách, které sedí v centrech galaxií. O černých dírách středních velikostí, které zřejmě představují „mezičlánek“ mezi hvězdnými a supermasivními černými dírami jsme toho ale zatím zjistili jen málo. Jen samotné potvrzení jejich existence je velmi náročné.
Tým astronomů, který vedla Vivienne Baldassare z americké Washington State University v Pullmanu, stát Washington, se zaměřil právě na tyto černé díry středních velikostí. Analyzovali data z americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra, která zahrnovala pozorování hustých kulových hvězdokup v centrech celkem 108 galaxií.
Z jejich výsledků vyplynulo, že když hustota hvězd v určité hvězdokupě překračuje určitou limitní hodnotu, která rovněž souvisí s rychlostí pohybu hvězd v dané hvězdokupě, vyskytuje se v ní (oproti hvězdokupám s nižší hustotou) s dvojnásobnou pravděpodobností hladová a rostoucí černá díra.
Astronomové již dříve zaznamenali řadu případů, kdy černá díra roztrhala a pozřela nějakou hvězdu. V tomto případě jde ale o jeden z prvních, byť nepřímých dokladů masivní destrukce hvězd, kterou mají černé díry na svědomí.
Nenasytné černé díry
Jak uvádí další člen výzkumného týmu Nicholas C. Stone z izraelské Hebrew University of Jerusalem, jde o jeden z nejúžasnějších příkladů zcela nenasytné povahy černých děr, jaký jsme zatím viděli. Vše nasvědčuje tomu, že když v hustých hvězdokupách rostou černé díry středních velikostí, roztrhají a spořádají tisíce nebo i desetitisíce hvězd, s nimiž se setkají.
Tento růst je přitom podle Stoneho závislý na množství sousedních hvězd a zřejmě postupně slábne, jak kynoucí černá díra spořádá většinu hvězd ve svém bezprostředním okolí.
Růst černých děr v hustých hvězdokupách by podle badatelů rovněž mohl vysvětlit z našeho pohledu poněkud záhadná pozorování gravitačních observatoří, které detekují gravitační vlny ze splývání černých děr o hmotnostech 50 až 100 Sluncí.
Takové černé díry by podle stávajících modelů neměly vzniknout klasickým způsobem, tedy při zhroucení masivní hvězdy. Jejich existenci by mohlo vysvětlit právě požírání okolních hvězd, k čemuž jsou hustě uspořádané hvězdokupy ideální.