Nejen Evropa v posledních letech přehodnocuje surovinovou závislost na třetích zemích a i když se mluví hlavně o palivech a energiích obecně, týká se to samozřejmě i kovů a dalších nerostů.
Jednou z cest je efektivnější oběhové hospodářství – tedy recyklace materiálů, které jsou už na starém kontinentu a není třeba je znovu dovážet z mnoha konfliktních zemí včetně Ruska.
Evropský průmysl dováží základní suroviny z celého světa. Hledají se způsoby, jak co nejlépe využít ty, které už tu jsou, třeba formou efektivnější recyklace
Recyklace je ale drahá, chybějí technologie a podle expertů vlastně i solidní tvrdá data, co všechno naše evropské smětí obsahuje a jak ho co nejlépe využít.
Víme o něm vlastně tak málo, že se stalo předmětem výzkumu nejen pro technology odpadového hospodářství, ale kupodivu i pro antropology.
Neviditelné životy odpadu
Zatímco NASA snad v příštích deseti letech znovu vyšle kosmonauty na Měsíc, Etnologický ústav AV ČR má s trochou nadsázky alespoň prvního českého skládkonauta. Antropolog Daniel Sosna totiž na tuzemských haldách komunálního odpadu strávil dohromady osm dlouhých let a se svými zkušenostmi se podělil na semináři Neviditelné životy odpadu.
Vedl na nich rozhovory s popeláři a se sběrači, kteří se sice mnohdy pohybují za hranou zákona, disponují ale unikátním know-how, jak z kabelu obaleného plastem co nejrychleji a nejlevněji dostat čistou měď a další drahocenné kovy. I když se kvůli tomu občas zastaví provoz na české železnici.
Výstupem osmiletého výzkumu je několik základních doporučení pro státní a veřejnou správu a další aktéry koloběhu odpadků v Česku, které Sosna shrnul ve stejnojmenné publikaci (PDF). Pojďme si vypíchnout ty nejdůležitější:
1. Legalizace sběračů
Sosna doporučuje, abychom dali zelenou sběračům, kteří levně a efektivně recyklují kovy, nicméně jejich současné počínání je v rozporu se zákonem o odpadech. Ten totiž provozovatelům skládek mimo jiné nařizuje, aby „nakládali s odpadem tak, aby jej zabezpečili před odcizením nebo únikem nebo aby nedošlo k jeho znehodnocení.“
Z hlediska cirkulární ekonomiky jsou sběrači výhodní, levní, a proto svým způsobem i nezastupitelní.
2. Loupače kabelů na každé skládce
Problém ilegálních sběračů nicméně tkví v tom, že je základem jejich výrobní technologie nepříliš kontrolovaný oheň v nejbližším brownfieldu a noční opalování plastů.
Podle Sosny by proto měly být u skládek veřejně přístupné separátory – loupače kabelů. Sběrač si kabel sám najde, oloupe, kov vykoupí sběrna a životní prostředí a blízká obytná čtvrť nebudou trpět toxickými splodinami.
3. Zkušenosti popelářů
A do třetice bychom neměli zapomenout ani na to nejcennější – zkušenosti popelářů a dalších běžných pracovníků v odpadovém hospodářství, jejichž znalosti jsou nenahraditelné.
Jak už jsme si totiž naznačili výše, o tom, co opravdu vyhazujeme, toho vlastně nakonec víme žalostně málo. A to i přes veškeré současné snahy o alespoň nějakou formu recyklace.