Ve srovnání s Nobelovými cenami, jejichž vyhlášení se každoročně ocitá ve středu zájmu sdělovacích prostředků, je Panmure House Prize prakticky neznámá. Ve srovnání s cenami Breakthrough, kde každý laureát dostává 3 miliony dolarů, je Panmure House Prize s částkou 75 000 dolarů velmi skromná. Peníze navíc neputují na laureátův účet, ale dostává je jeho zaměstnavatel a platí se z nich další výzkum oceněného badatele. Ten se ale může pustit do problematiky dle vlastního výběru.
Panmure House Prize obvykle získávají vědci pracující ve společenských vědách s vazbou na ekonomii a ta letošní nebyla výjimkou. Putuje na americkou University of Notre Dame v Indianě a podpoří výzkum profesora ekonomie Kirka Dorana, který dlouhodobě zkoumá okolnosti, za nichž dochází k zásadním, průlomovým objevům s dalekosáhlými společenskými dopady.
Cena je duchovním odkazem Adama Smithe a nese jméno budovy Panmure House v Edinburghu, kde tento slavný skotský ekonom žil v letech 1778 až 1790. Ocenění si klade za cíl podporovat interdisciplinární výzkum.
„Cena mi umožní prozkoumat vztah mezi dlouhodobým vývojem myšlení a radikálními inovacemi. To je přesně to, co naše současné pobídkové struktury v rámci akademické sféry i mimo ni silně podceňují,“ reagoval na ocenění Doran.
Americký ekonom hledá odpovědi na otázky, o kterých se dlouho diskutovalo, ale vědci se při jejich zodpovídání nepohnuli z místa. K měření pokroku využívá Doran analýz vědeckých článků, udělených patentů a prováděných lékařských studií. Ve světě probíhá bezpočet experimentů, měření, pozorování, ale jen pár z nich přinese skutečné zásadní průlomy.
Je to naprosto náhodný proces, anebo se i tyhle vědecké „pecky“ řídí nějakými obecnějšími zákonitostmi? Doran na základě svého vlastního výzkumu vyvozuje, že k zásadnímu rozvoji nových znalostí dochází díky přátelským vztahům mezi badateli, kteří se navzájem inspirují a povzbuzují.
Náhodná setkání a pevná přátelství
„Neočekávaná intelektuální spolupráce a přátelství, která nikdo předem neplánoval, vedou k těm nejrevolučnějším poznatkům a inovacím,“ vysvětluje profesor Doran. „Když na sebe náhodou narazí inovativní lidé, začnou spolu probírat desítky různých témat. A přitom mohou narazit na něco hvězdného. Přátelství je pak klíčovým spojujícím faktorem hlubokých spoluprací, jež přetrvají dlouhou řadu let. Mohou vyřešit opravdu velké výzvy a přinést převratné objevy a vynálezy.“
Podle Dorana je příkladem potvrzujícím jeho teorie i sám Adam Smith, jenž byl jednou z ústředních postav skotského osvíceneckého hnutí. Jeho zásadním přínosem je kromě jiného i interdisciplinární přístup k řešení problémů. K tomu došel díky přátelství s historikem Davidem Humem.
Oba dva odmítali spekulativní řešení problémů a spoléhali na empiricky získané zkušenosti a vědecká pozorování. Smith z toho vytěžil poznatky, o které se dodnes opírá moderní ekonomie. Ukázal, že z volného trhu a obchodu může profitovat nejen privilegovaná hrstka ale široký okruh lidí.
Kirk Doran uvádí celou řadu příkladů, kdy dvojice učenců dosáhla ve svých vědních disciplínách zásadního pokroku, jakého by každý z nich sólo s nejvyšší pravděpodobností nedosáhl. Z antiky se nabízí příklad filosofů Platóna a jeho žáka Aristotela. Společně posunuli filosofii na úroveň, která změnila nazírání lidstva na svět kolem.
V 16. století anglický právník Thomas Moor navázal kontakty s nizozemským knězem Desideriem Erasmem, jenž je známější jako Erasmus Rotterdamský. Výsledkem jejich společného působení bylo vytvoření humanistických zásad, jež požadují vysvětlení fenoménů světa nikoli na základě víry, ale pomocí vědecky získaných důkazů. Průlomové objevy v matematice si na své konto připsali němečtí vědci David Hilbert a Hermann
Minkowski, které vázalo pevné přátelství. Jejich dílo inspirovalo Alberta Einsteina, který možná vypadá v přehledu úspěšných dvojic jako výjimka potvrzující pravidlo. Při formulování teorie relativity mu byla ale zdatným pomocníkem jeho manželka Mileva. Z manželských vědeckých tandemů jistě stojí za zmínku i Marie a Pierre Curieovi.
Tandemy v moderní vědě
Z moderní vědy revoluční objevy často poměrně nesourodých dvojic nevymizely. V roce 1953 vyšel v časopise Nature krátký článek, který popisoval strukturu kyseliny deoxyribonukleové a odhalil tak základní molekulární principy dědičnosti.
V té době hledali základní molekulu dědičnosti věhlasné kapacity, jako byl laureát Nobelovy ceny Linus Pauling. Úspěch však slavili dva „nezvedení mladíci“ – americký biolog James Watson a britský fyzik Francis Crick, kteří měli od svého šéfa výslovně zakázáno „ztrácet čas studiem struktury DNA“.
V 90. letech minulého století se potkali v edinburském Roslin Institute reprodukční biolog Ian Wilmut s Keithem Campbellem, který měl zkušenost s výzkumem na nádorových buňkách. Jejich spolupráce přinesla v roce 1996 narození ovce Dolly, prvního savce naklonovaného z buněk dospělého zvířete.
V roce 2011 se na vědecké konferenci na Portoriku americká biochemička Jennifer Doudnaová potkala s francouzskou mikrobioložkou Emmanuelle Charpentierovou. Z jejich spolupráce vzešel zřejmě největší genetický objev učiněný v 21. století – nástroj genového inženýrství známý jako CRISPR. Obě za něj v roce 2020 získaly Nobelovu cenu za chemii.
Na vědecké konferenci se také potkali český chemik Antonín Holý a belgický lékař Erik De Clercq. Holý uměl syntetizovat velice zajímavé molekuly, jež jsou deriváty písmen genetického kódu. De Clercq hledal látky, které by zastavovaly množení nebezpečných virů. Slovo dalo slovo a výsledkem byla plodná spolupráce, při které De Clercq testoval Holého sloučeniny. Vzešlo z ní hned několik léků, které znamenaly přelom v léčbě infekcí HIV a které zachránily miliony lidí před úmrtím na onemocnění AIDS.
Podpora mezioborových výzkumů
Samozřejmě, že všechny důležité objevy neučinily vědecké tandemy. Dokonce ani uvedené příklady nejsou úplně přesné, protože za vědeckými průlomy stojí dnes početné týmy. Ty ale mívají v čele vynikající vědce, kteří nejednou těží z rozšíření svých obzorů díky spolupráci s experty z jiných oblastí vědy. Kirk Doran je přesvědčen, že pro rozvoj vědy a pro řešení naléhavých potřeb lidstva je nutné podpořit právě takovou mezioborovou spolupráci.
„Doufám, že můj výzkum napomůže tomu, aby politici, kteří si kladou za cíl dosažení dlouhodobého hospodářského růstu, přeorientovali své úsilí na podporu hluboké spolupráce mezi inovativními lidmi,“ vysvětluje Doran.
„Nestačí, když budeme lidi kvalitněji vzdělávat a nestačí dokonce ani to, že budeme produkovat více podnikatelů, vědců a vynálezců. Nepovede to k dlouhodobému ekonomickému růstu, pokud tito jednotlivci nenavážou velmi intenzivní spolupráce a nezačnou společně vytvářet nové objevy a poznatky.“