Chřestýše sice příroda vybavila jedovými zuby s vydatnou porcí silných toxinů, ale had využívá své mocné zbraně přednostně k lovu. K obraně je nasadí, až když není vyhnutí. Dává přednost tomu, že vetřelce předem důrazně varuje kmitáním konce ocasu, kde má chřestítko tvořené několika dutými, do sebe zapadajícími články z keratinu. Chřestítko vzniká přeměnou šupin pokrývajících špičku hadova ocasu.
Stahem speciálních „chřestících“ svalů uvádí chřestýš chřestítko do pohybu, tak aby jeho články do sebe narážely. Vzniká tak typický chřestivý zvuk, který je ještě zesílen rezonancí dutých článků chřestítka. Svaly, které had používá k rozkmitání chřestítka patří k těm nejrychlejším, jaké můžeme mezi obratlovci najít. Dokážou se během jediné sekundy stáhnout až stokrát. Při frekvenci padesáti stahů za sekundu vydrží had chřestit nepřetržitě až tři hodiny.
Chřestýši jsou ovoviviparmí, což znamená, že samice rodí živá mláďata, která se jí v těle vyvinou v zadržených vejcích. Čerstvě narozená mláďata mají na konci ocásku jen nefunkční základ budoucího chřestítka. První zachřestění si může mládě užívat až po druhém shození staré kůže, kdy se mu na konci ocásku vytvoří druhý článek chřestítka.
S každým dalším svlečením kůže přibude na chřestítku další článek. Had svléká kůži i několikrát do roka. To záleží na množství potravy, kterou si dokáže opatřit a na rychlosti jeho růstu.
Chřestýši chřestítko chrání a šetří. Při plazení zvedají koneček ocasu nad terén, aby zabránili jeho poškození. Navzdory všem preventivním opatřením si ale čas od času kus chřestítka odlomí, takže z počtu článků chřestítka nelze usuzovat na chřestýšovo stáří.
Ošálený vetřelec
Pokud je vetřelec natolik pošetilý, že chřestivé varování ignoruje, má had v záloze důmyslný trik. Dovede vzbudit velmi přesvědčivou zvukovou iluzi, že chřestí z mnohem menší vzdálenosti, než v jaké se skutečně nachází. Dosáhne toho náhlou změnou frekvence chřestění.
Tým vedený zoologem Borisem Chagnaudem z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität se pokusil o rozluštění záhady šálivého chřestýšího chřestění. Celkem pětadvacet exemplářů chřestýše západního (Crotalus atrox) vědci strašili figurínou, kterou pomalu posouvali směrem k hadovi.
Všichni chřestýši zvyšovali frekvenci chřestění s tím, jak se hrozba blížila. Tento pomalý nárůst dotáhli až na čtyřicet kmitů ocasu za sekundu. Pokud se „strašák“ i nadále blížil, hadi skokově zvýšili frekvenci kmitání ocasem až na stovku kmitů za sekundu.
Aby vědci zjistili, jak vetřelec na tuhle skokovou změnu zareaguje, simulovali chřestění chřestýšů jedenáctce dobrovolníků pohybujících se ve virtuální realitě. Dobrovolníci dostali pokyn, aby se zastavili ve chvíli, kdy se ocitnou metr od virtuálního hada. Když dobrovolníci slyšeli pomalé, stabilní chřestění s frekvencí dvanáct kmitů za sekundu, dokázali správně odhadnout vzdálenost a přiblížili se ke zdroji chřestění zhruba na jeden metr.
Když se ale frekvence chřestění zvyšovala postupně na dvacet kmitů za sekundu a pak skokově narostla na sedmdesát kmitů za sekundu, zastavili se dobrovolníci mnohem dřív. Od zdroje chřestění je v té chvíli dělily i čtyři metry.
Výsledky studie Chagnaudova týmu zveřejnil vědecký časopis Current Biology. Vědci v ní přesvědčivě demonstrují, že rychlou změnou frekvence chřestění vyvolávají hadi dokonalou sluchovou iluzi, jejímž smyslem je vystrašit vetřelce a přimět ho, aby couvnul.
Titulní foto: Peter Paplanus, CC BY 2.0