Želvušky (latinsky Tardigrada) jsou mikroskopičtí osminozí živočichové, kteří byli ve vesmíru a pravděpodobně by přežili i apokalypsu. Patří totiž do kategorie živočichů známých jako extrémofilové – tedy tvorů, kteří dokáží přežít v prostředí, kde většina ostatních přežít nedokáže.
Na náročné podmínky jsou připravené například tím, že mohou vydržet až 30 let bez potravy a vody. Dokážou také žít při teplotách až do absolutní nuly nebo nad bodem varu, při tlaku šestkrát vyšším, než je tlak v nejhlubších oceánských příkopech, a ve vesmírném vakuu.
Želvušky se představují
Živočichy, lidově označované také jako „vodní medvídci“ nebo „mechová prasátka“, poprvé popsal v roce 1773 německý zoolog Johann August Ephraim Goeze, který je nazval Kleiner Wasserbär („malý vodní medvěd“). O čtyři roky později je italský biolog Lazzaro Spallanzani pojmenoval Tardigrada, což znamená „pomalí chodci“.
Od té doby byly želvušky nalezené v nejrůznějších oblastech zemské biosféry – na vrcholcích hor, v mořských hlubinách, v tropických deštných pralesích i v Antarktidě. Patří mezi nejodolnější známé živočichy a jednotlivé druhy jsou schopné přežít i ty nejnáročnější podmínky – například vystavení extrémním teplotám, extrémním tlakům (vysokým i nízkým), nedostatku vzduchu, radiaci, dehydrataci a hladovění.
V dospělosti dorůstají délky asi 0,5 milimetru (což je přibližně velikost tečky na konci této věty), mají čtyři páry nohou, z nichž každá je zakončena drápy (obvykle čtyřmi až osmi) nebo přísavkami. Při správném osvětlení je můžete vidět pouhým okem.
Suchozemské druhy jsou rozšířené zejména v meších a lišejnících a živí se rostlinnými buňkami, řasami a drobnými bezobratlými živočichy. Jiné druhy se vyskytují ve sladké nebo slané vodě a po celém světě žije asi 1 300 druhů těchto živočichů. Lze je pozorovat pod mikroskopem s 20× až 30× zvětšením, což je zpřístupňuje studentům a amatérským vědcům.
Připravené na drsné podmínky
Přestože želvušky působí mazlavě, ve skutečnosti jsou pokryté tvrdou kutikulou (nebuněčnou vrstvou pokrývající povrch těla), podobnou exoskeletům lučních koníků, kudlanek a dalšího hmyzu. Stejně jako tento hmyz se i ony musí v průběhu života zbavit své kutikuly, aby mohly růst.
Jejich odolnost je částečně dána jedinečným proteinem v jejich těle, označovaným jako Dsup, což je zkratka pro „damage suppressor“ („tlumič poškození“), jež chrání jejich DNA před poškozením například ionizujícím zářením, které je přítomné v půdě, vodě a vegetaci.
Dalším úžasným trikem pro přežití je kryptobióza – stav nečinnosti vyvolaný suchým prostředím. Mikroživočichové vytlačí ze svého těla veškerou vodu, zatáhnou hlavu a končetiny, stočí se do klubíčka a usnou. Během kryptobiózy klesá jejich metabolická aktivita až na 0,01 % normální úrovně. Když se podmínky zlepší, rozvinou se a pokračují ve své činnosti.
Další zajímavosti
Želvušky mají neobvyklé pářící praktiky. V závislosti na druhu se mohou rozmnožovat nepohlavně i pohlavně. U některých druhů samci během hodinového páření ukládají spermie do kutikuly samice obsahující vajíčka. Některé samice svlékají kutikulu a kladou do ní vajíčka, která samci později oplodní. Líhnutí vajíček pak trvá přibližně 40 dní, v případě vyschlého stavu až 90 dní.
Tito mikroskopičtí živočichové se dostali do povědomí laické veřejnosti především díky sérii experimentů provedených na Mezinárodní vesmírné stanici, kam je v červnu roku 2021 dopravila kosmická loď Dragon 2 společnosti SpaceX. Cílem bylo odhalit tajemství jejich superschopností.
„Chceme zjistit, jaké 'triky' používají, aby přežily, když se dostanou do vesmíru, a jaké triky používají jejich potomci v průběhu času,“ uvedl tehdy v prohlášení NASA odborný asistent na Wyomingské univerzitě v Laramie a hlavní řešitel experimentu Thomas Boothby. „Jsou stejné, nebo se mění napříč generacemi? Prostě nevíme, co můžeme očekávat.“
Nebyl to však první výlet těchto živočichů do vesmíru – už v roce 2007 byly dehydratované želvušky vynesené na nízkou oběžnou dráhu Země při misi FOTON-M3. V jejím rámci byly vystavené vakuu kosmického prostoru a slunečnímu UV záření. Po návratu na Zemi bylo více než 68 % vzorků vystavených vakuu oživeno do 30 minut po rehydrataci, nicméně následná úmrtnost byla poměrně vysoká.
