Národní obranný vojenský kanál Čínské ústřední televize, tedy přesněji 中国中央电视台国防军事频道, se v krátké reportáži pochlubil prací studentů z vojenské polytechniky v Čchang-ša.
Krátce na to se na sítích strhl pořádný povyk, soudruzi se totiž činili a ukázali jakéhosi elektronického komára, který by mohl atakovat post nejmenšího špionážního dronu na světě.
Tak trochu jako americký RoboBee
Papír a propagandistická videa nicméně snesou všechno, těžko tedy soudit, co prezentovaný demonstrátor skutečně dokáže a jestli by zvládl běžné manévrování jako kdejaká rekreační kvadrokoptéra od DJI.
Dobrou nápovědou je o něco starší třícentimetrový experiment RoboBee z Harvardovy univerzity, čínská kopie totiž na první pohled vypadá téměř identicky. Z malého tělíčka trčí sada křídel, o pohyb se totiž v tomto případě starají miniaturní piezoelektrické aktuátory. Fungují podobně jako kdejaký bzučák. V řízeném elektrickém poli kmitají až frekvencí 120 Hz a jejím snižováním a zvyšováním pak řídí velmi jednoduchý let.
Letová ukázka mikrodronu RoboBee:
K perfektně stabilizované kvadrokoptéře to má sice daleko, ta totiž disponuje skvělými leteckými schopnostmi hlavně díky gyroskopu, který neustále koriguje otáčky čtveřice motorů (elektrokomár má jen dvě křidélka), úspěchem je ale už prostý fakt, že se zařízení vůbec vznese a dokáže se jakž takž vznášet.
Ve všech veřejných ukázkách byl nicméně letoun vždy na kabelu, který sloužil jak pro přenos dat, tak pro napájení aktuátorů.
Jak by mohli Číňané vyřešit napájení
Těžko tedy soudit, co opravdu dokáže technologicky možná zase o něco pokročilejší varianta z Číny, všichni totiž čerpají jen z oné kratičké reportáže vojenského kanálu. Pokud by totiž byl mikrodron vyzbrojený zároveň kamerou nebo jiným typem záznamového zařízení a měl provádět špionážní činnost třeba jen na vzdálenost několika desítek metrů (vlet do budovy oknem/ventilací a odposlech jednání), musí disponovat skvělým manévrováním.
Nic z toho jsme ale neviděli včetně spolehlivého zdroje napájení. Mikrobaterie sice existují, jejich kapacita a výkon jsou ale na podobné kousky poměrně malé. Lanko zase těžké. Do třetice nám zbývá ještě pasivní zdroj elektřiny – indukce z rádiového okolí – třeba ve stylu RFID/NFC, ale na mnohem větší vzdálenost. Viz slavné sovětské odposlechové zařízení The Thing.
Reálný miniletoun vypadá zatím úplně jinak
Většina podobných mikrodronů končí u výzkumné studie, která zkoumá základní schopnosti (kinematika, napájení atp.), ale zpravidla je na hony vzdálená hotovému produktu. Tím jsou naopak minihelikoptéry Black Hornet původem od norských Prox Dynamics (dnes Teledyne FLIR).
Ve vzduchu se udrží až několik desítek minut, slouží v armádách několika desítek zemí, nicméně jsou mnohonásobně větší než komár.
Původní verze Nano vážila 18 gram ů(16 × 2,5 centimetrů), nejnovější Black Recon už ale atakuje 350 gramů, což je více než řada rekreačních kvadrokoptér DJI Mini/Neo/Flip. K elektronické vážce z Číny, pokud skutečně funguje, to má tedy už opravdu hodně daleko.