První čínská orbitální stanice Tchien-kung-1 (Nebeský palác) vstoupila v noci na dnešek nekontrolovaně do zemské atmosféry.
Čas konce Nebeského paláce se postupně upřesňoval. Nakonec k němu došlo přibližně ve 2:15 našeho času. Případné zbytky stanice dopadly do centrální oblasti jižního Pacifiku.
Při svém startu měl Tchien-kung-1 i s palivem hmotnost 8,5 tuny. Většina z toho shořela v atmosféře. Na zemský povrch mohly dopadnout zbytky motorů a dalších špatně hořlavých částí o celkové hmotnosti v řádu desítek kilogramů.
Němci pořídili radarové snímky
Německý Fraunhoferův institut pro vysokofrekvenční fyziku a radarové techniky pořídil nedávno podrobné radarové snímky Tchien-kung-1. Využil k tomu radioteleskop TIRA (Tracking and Imaging Radar) o průměru 34 metrů, který se nachází ve Wachtbergu nedaleko Bonnu.
TIRA má výhodu oproti vizuálnímu pozorování, protože může pracovat za jakýchkoliv povětrnostních podmínek a také ve dne i v noci.
Místo dopadu bylo nejisté
Tchien-kung-1 si zahrála ve filmu Gravitace, který ale měl do skutečné situace na oběžné dráze hodně daleko. Mezinárodní kosmická stanice (ISS) rozhodně nebyla „vedle“ čínské stanice. Přelet mezi oběma stanicemi by byl dokonce velmi náročný. Nejde ani tak o rozdílné výšky oběžných drah, ale zejména o odlišné sklony drah vůči rovníku.
ISS obíhá pod úhlem 51,6 stupňů, takže přelétává nad většinou obydlených oblastí. Tchien-kung-1 se okolo Země pohybuje pod sklonem 42,7 stupňů vůči rovníku.
Češi mohou spát klidně
Sklon dráhy je velmi důležitý. Vymezuje nejen oblast, ve které je možné pozorovat přelety stanice, ale vymezil také oblast možného dopadu. Zbytky Tchien-kung-1 mohly dopadnout kamkoliv od 42,7 stupňů jižní šířky po 42,7 stupňů severní šířky. Češi tak mohli o Velikonocích klidně spát. Hranice dopadové oblasti byla od nás nejblíže v Itálii.
Tchien-kung-1
Tchien-kung-1
Hmotnost: 8,5 t
Délka: 10,4 m
Průměr: 3,3 m
Start: 2011
Tchien-kung-1 byla první čínská orbitální stanice. Na oběžnou dráhu ji vynesla raketa Dlouhý pochod 29. září 2011. Jedním z jejich hlavních úkolů bylo otestování dokování na oběžné dráze.
Na začátku listopadu 2011 se k Tchien-kung-1 připojila bezpilotní kosmická loď Šen-čou 8. Po dvanácti dnech došlo k odpojení, loď se vzdálila a poté znovu připojila ke stanici. Po dalších dvou dnech se 16. listopadu loď definitivně odpojila.
Dalši kosmická loď Šen-čou 9 už nesla tříčlennou posádku a to včetně první Číňanky ve vesmíru (Lio Jang). K orbitální stanici se loď připojila 18. června 2012. Posádka si také vyzkoušela dvě připojení a odlétla 28. června.
Posledním letem ke stanici byla mise lodi Šen-čou 10 mezi 13. a 25. červnem 2013 – opět se tříčlennou posádkou.
Přestože má stanice v názvu palác, v jejich útrobách byste si příliš mnoho pohodlí neužili. Stanice poskytovala jen 15 m3 obytného prostoru, což je jsou sotva 2 % obytného prostoru ISS. Její rozměry bychom mohli přirovnat k autobusu.
Dokonce tam nebyl ani záchod, astronauti museli během pobytu na stanici používat ten v lodi Šen-čou.
Tchien-kung-1 se skládala ze dvou částí. Servisní se solárními panely, motory a dalším zařízením a obytné.
Proč stanice padala k Zemi?
Orbitální stanice obíhají okolo Země ve výšce 300 až 500 km. Přestože tomu říkáme hrdě lety do vesmíru, také v těchto výškách se ještě nachází molekuly zemské atmosféry. Kvůli tření o tyto vrchní vrstvy atmosféry stanice postupně klesá k Zemi.
Jednou za čas je nutné stanici opět vyzvednout na vyšší oběžnou dráhu. Dělá se to pomoci motorů stanice, ale využívají se i motory dočasně připojených nákladních lodí.
V případě Tchien-kung-1 docházelo k úpravám dráhy do prosince 2015. Dráha stanice se pohybovala od 330 do 390 km. Později ale došlo ke ztrátě kontroly nad stanicí a ta začala padat k Zemi.
Kosmonautika dnes dokáže poslat sondu na Mars nebo i mnohem dál s velkou přesností, ale na přesnější odhad času a místa dopadu stanice bohužel nestačí. Výpočty obsahují mnoho proměnných, které nedokážeme odhadnout. Klíčovým parametrem je sluneční aktivita, která „zhušťuje“ zemskou atmosféru. Pád stanice tak není konstantní.
Není to poprvé...
Do atmosféry běžně vstupuje kosmické smetí, což znamená vyhořelé stupně raket nebo družice, nad kterými byl ztracen kontakt. Pokud vstoupí do atmosféry nad obydlenou oblastí, vykouzlí lidem pěknou podívanou, ale k žádnému ohrožení nedochází.
Pamatujeme ale i případy, kdy do atmosféry vstoupily nekontrolovaným způsobem orbitální stanice.
Jedním z příkladů je konec stanice Saljut 7, která vstoupila do atmosféry 7. února 1991 nad argentinským městem Capitán Bermúdez. Zbytky pak dopadly zejména do Tichého oceánu.
Horší byl konec jediné americké stanice Skylab. Její zbytky dopadly 1. července 1979 nedaleko australského města Perth na západě Austrálie. Městská rada poslala NASA pokutu za znečišťování veřejného prostranství. Omlouvat se musel i americký prezident Jimmy Carter. Skylab měl přitom hmotnost 74 tun.
K likvidace se využívá vesmírný hřbitov
Orbitální stanice se řízeně likviduje jednoduše tak, že se zážehem motorů navede do atmosféry a zbytky dopadnou do oceánu v oblasti, které se přezdívá „vesmírný hřbitov“. Nachází se přibližně v půlce cesty mezi Austrálii a Jižní Amerikou. Oblast je tisíce kilometrů od obyvatelných oblastí. Navíc tudy nevedou ani letecké a námořní linky.
Takhle vypadal řízený zánik evropské automatické lodě ATV-1 v září 2008
Orbitální stanice se samozřejmě nelikvidují každý týden. Naposledy se tak stalo v březnu 2001, kdy svou pouť zakončila stanice Mir.
Mnohem častěji jsou do atmosféry řízeně naváděny bezpilotní kosmické lodě. Na ISS dovezou zásoby, po vyložení je posádka naplní odpadky a loď je navedena do atmosféry. Jedná se o všechny lodě s výjimkou Dragonu od SpaceX, který v přistává v moři na padácích. Konkrétně jde dnes o ruské Progressy, soukromou loď Cygnus a japonskou HTV.