Galénovo dílo
Galénos je nejplodnějším vědcem antiky. Zachovalo se přibližně 350 jeho knih, tedy tolik, co děl všech ostatních řeckých mediků dohromady. Celkově sepsal asi 500 knih, jejichž rozsah se odhaduje na 10 milionů slov. Dle některých zdrojů zaměstnával až 20 písařů, aby jeho traktáty sepisovali a rozmnožovali. Žádný jiný starověký autor toho tolik nesepsal a ani v novověku nemá Galén příliš konkurenci.
Byl zastánce názoru, že medicína, to není jen takové obyčejné léčení, ale že správný lékař musí být zároveň i filozofem. Sám byl v tomto ohledu skutečně příkladem a jeho spisy se odvolávají na učení Platóna a dalších starověkých filozofů. I proto byly jeho závěry s nadšením přijímány, protože byly logické, což bylo v antice mnohdy důležitější, než zda jsou skutečně pravdivé.
Galénos sám se považoval nejen za výtečného lékaře, ale především za vědce. Prováděl pitvy, čímž si rozšiřoval znalosti o anatomii, ale vzhledem k tehdejším poměrům pitval pouze zvířata, především opice, ovce, prasata a kozy. Lidská těla nepitval nikdy. I když znal dokonale anatomii lidské kostry, vzhledem k omezeným možnostem neznal anatomii vnitřních orgánů. To bohužel vedlo k jeho chybným závěrům, což s ohledem na jeho autoritu znamenalo mnohdy tisícileté zdržení medicíny jako oboru.
Galénos byl při svých pitvách velmi pozorným, takže leccos zcela správně popsal a pochopil. Rozeznal například rozdíl mezi motorickými a senzorickými nervy, byl první, kdo postřehl rozdíl mezi žílami a tepnami a postřehl jiný odstín barvy krve, která v nich proudí.
Jenže to, co bylo správně, se bohužel tak trošku ztrácelo v celkovém systému vysvětlení anatomických jevů, které bylo plné chyb či základního nepochopení. Velmi jej například zajímal krevní oběh a pulz. O samotném pulzu sepsal hned šestnáct knih a jeho pozorování považoval za velmi zásadní. To v době, kdy nebylo možné změřit ani krevní tlak, o nějakém krevním obrazu atd. ani nemluvě, bylo v zásadě správné. Ostatně, ve staré Číně na tom lékaři taktéž bazírovali.
Jenže popis krevního oběhu je u Galéna bohužel zcela odlišný od reality. Soudil, že kontrakce probíhá nejen u srdce, ale i u tepen a slouží k vypuzování přebytečné tekutiny, aby se při expanzi do nich mohl nasát vzduch, který ochlazuje organismus a smíšený s krví generuje životní sílu pneuma. Byl přesvědčen, že žíly vycházejí z jater, kde se tvoří krev, a přenášejí výživné látky do všech orgánů, zatímco tepny vycházejí ze srdce a zásobují celé tělo výše zmíněným pneumatem. Trvalo přes tisíc let, než tuto teorii William Harvey opravil.
Jakožto pravý následník Hippokrata i on soudil, že nemoci vznikají v důsledku nerovnováhy čtyř tělesných tekutin (černé a žluté žluče, hlenu a krve). Bohužel, jako prostředek k dosažení rovnovážného stavu doporučoval pouštění žilou a to v míře, kdy už tato terapie ohrožovala pacientův život. Dokonce to pro něj byl i preventivní prostředek a stanovil detailní pravidla, kdy a kolik krve je třeba odebrat. Galénos tedy nese zodpovědnost za asi nejstupidnější léčebnou metodu v historii lékařství.
Jeho anatomické znalosti byly, jak jsme si řekli, založeny na anatomii zvířecí, nikoliv lidské. Díky tomu jeho popisy některých orgánů, například jater či srdce, odpovídaly těmto orgánům u prasete, nikoliv u člověka. Ačkoliv se to s ohledem na některé jedince nezdá, jsme přece jen jiní. I tyto omyly čekaly na své vyvrácení až do šestnáctého století, kdy se s nimi popral Andreas Vesalius.
Nemá asi smysl komentovat jeho představy o trojjediné duši, kde navazoval na Platóna. Toto perfektně filozoficky propracoval a přizpůsobil tomu i svůj „objev“ pneumatu jakožto životní síly. Bylo to filozoficky dokonalé, logické, nesmírně věrohodné. Mělo to jedinou chybičku. Pokud upustíme od spekulací v kterém tělesném orgánu sídlí duše, nebylo celé toto jeho meditování pro následný vývoj medicíny ničím přínosné.
Poslední velký vědec antiky?
Možná je to až nespravedlivé, být takto kritický k jednomu z největších lékařů historie, k autoritě, ke které se odborníci odvolávali přes tisíc let. Galénos sám za to své posmrtné „zbožštění“ mohl pouze nepřímo. Jednak svým absolutním sebevědomím prostě přesvědčoval, za druhé tím, že jeho dílo pokrývalo takřka celou medicínu a působilo sevřeným, logickým dojmem. Byl to zkrátka propracovaný systém a Galén měl odpověď téměř na každou otázku. Sice často špatnou, ale aspoň nějakou.
Nemohl za to, že byl v podstatě posledním velkým vědcem antiky. Po jeho smrti se Římská říše zmítala v zápase o vlastní existenci a pozdní antika už (s výjimkou právní vědy) odkaz těch největších myslitelů dále nerozvíjela. Tehdejším lékařům zkrátka bohatě stačilo to, co napsal Galénos, a dále se nad tím kriticky nezamýšleli.
Galénos psal svá díla řecky, navzdory faktu, že větší část svého života strávil v Římě a člověk by proto očekával latinské spisy. Nikoliv. Asi si sám neuvědomil, jak budoucím generacím zkomplikuje studium. Za antiky totiž jeho spisy nikdo do latiny nepřeložil, což způsobilo, že po pádu Říma byl Galénos v bývalé Západořímské říši prakticky zapomenut.
Ne tak na východě. Byzantská říše byla říší řeckou, takže zde byl Galénův odkaz pěstován a jeho díla studována a přepisována. Po arabské expanzi došlo k překladu mnoha Galénových děl do arabštiny, no a právě s nimi se seznámila ranně středověká Evropa. Jeho spisy byly překládány do latiny zprvu z arabštiny, později i z řečtiny.
Vzhledem k mnoha překladům došlo k tomu, k čemu dojít muselo – mnohé bylo přeloženo pod různými názvy, což samozřejmě vedlo ke zmatkům a nepochopením. Někdy není dodnes jasná historie toho či onoho spisu, něco je k dispozici pouze v arabštině, jiné pouze v latině přeložené z arabštiny, ba dokonce byly některé spisy přeložené zpět do řečtiny a to z arabského překladu.
Ačkoliv se Galénos v mnohém mýlil a stal se autoritou, která znamenala i jistou stagnaci, jeho dílo bylo nesmírně důležité. Protože pokud by je nesepsal, znamenala by temná staletí po pádu Říma i zapomenutí mnohého už objeveného, jak se to ostatně stalo v jiných oborech. A poté by třeba takový Avicenna začínal – no ne snad od nuly, ale z mnohem skrovnějších počátečních znalostí. Nejvlivnější z lékařů si své místo v historii proto zaslouží plným právem.
