Homo sapiens se vyvinul v tvora, který se stal hlavní silou formující celou planetu. Po tisíciletí se zdokonaloval ve výrobě nástrojů – od kamenného pěstního klínu po umělou inteligenci – a ve využívání přírodních zdrojů – lovem a sběrem počínaje a výrobou energie v jaderných elektrárnách konče.
A těžil z toho, že si předával z generace na generaci informace a hromadil je – na rozdíl od zvířat vytvořil velmi složitou kulturu a vyspělou civilizaci.
Evoluční biolog Tim Waring z University of Maine se spolu se svými kolegy chtěl dozvědět, jaký vliv má rozvinutá kulturní adaptace člověka na životní prostředí na řešení globálních environmentálních problémů. To, co zjistil, ho zaskočilo. Výsledky bádání Waringova týmu lze nalézt ve studii publikované ve vědeckém časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B.
Expandující lidstvo
Vědci došli k závěru, že za posledních 100 000 let využívali lidé stále více druhů zdrojů, s větší intenzitou, ve větším měřítku a s většími dopady na životní prostředí. Další typický rys evoluce lidstva je pronikání do nových oblastí, kde se nacházejí nové přírodní zdroje. Tuto expanzi lidstva umožnila kulturní adaptace na nové prostředí.
Lidé nemuseli novému prostředí biologicky přizpůsobovat svůj organismus, jako to musí dělat zvířata. Nejrůznějšími vynálezy si život v nepříznivých podmínkách usnadňovali.
Při průniku do chladnějších oblastí nemuseli adaptovat tělo na mráz. Zvládli to díky ohni, důkladnějším oděvům a obydlím. Postupem času těchto kulturních adaptací přibývalo a zdokonalovaly se. Vzniklo zemědělství, zavlažovací systémy, technologie na výrobu energie atd.
„Vývoj lidstva je většinou dirigován kulturními změnami, jež probíhají rychleji než genetická evoluce. Tato vyšší rychlost adaptace umožnila lidem kolonizovat veškerou obyvatelnou půdu po celém světě,“ říká Tim Waring.
Tento proces se navíc zrychluje, protože lidí přibývá, žijí ve větších a větších uskupeních a v nich pak rychleji akumulují adaptivní kulturní rysy. To dovoluje lidským společenstvům další růst a jak se dál zvětšují, jsou s to využívat více zdrojů, což jim umožňuje rychlejší růst.
„Posledních 100 000 let to našemu druhu jako celku svědčilo. Ale fungovalo to jen díky tomu, že lidstvo mělo dostatek volných prostor pro svou expanzi a nabízelo se mu dost přírodních zdrojů,“ tvrdí Waring.
„Dnes už lidstvo další prostor pro expanzi nemá. Dosáhli jsme limitů biosféry a nárokujeme si většinu přírodních zdrojů. Dopadají na nás důsledky naší expanze. Kulturní adaptace, jako je masové využívání fosilních paliv, vyvolaly nebezpečné globální ekologické problémy, které ohrožují naši bezpečnost a do budoucna limitují náš přístup k přírodním zdrojům.“
[---e]
Globální limity
V další fázi se vědci zabývali tím, co znamená dosažení limitů expanze a dosažení hranic pro využívání přírodních zdrojů pro řešení globálních problémů, jako je změna klimatu. Studovali, kdy a jak se v minulosti lidé uchylovali k životu v udržitelných systémech a našli dva obecné vzorce.
Za prvé, udržitelné systémy mají tendenci růst a šířit se až poté, co se skupiny lidí začnou potýkat s vážnými problémy nebo nedokážou udržet na potřebné úrovni přírodní zdroje. Například USA regulovaly průmyslové emise síry a oxidu dusičitého v roce 1990, ale až poté, co kyselé deště napáchaly vážné ekologické škody a došlo k okyselení rozsáhlých vodních ekosystémů.
Populace tresky u Newfoundlandu začala být chráněná až poté, co naprosto zkolabovala v důsledku nadměrného rybolovu. Lidstvo reaguje až poté, co čelí skutečně vážným problémům. Dříve ne.
Tato opožděná reakce na narůstající hrozby představuje dnes velký problém. Pokračujeme v poškozování planety, i když víme, že změnu klimatu musíme vyřešit dříve, než způsobíme planetární havárii. A to ve svém vlastním zájmu. Představa, že omezením globálního oteplení zachraňujeme přírodu a planetu je od základu mylná.
Země zažila a přežila v dávnější i celkem nedávné minulosti podstatně rychlejší a silnější oteplení. V posledním interglaciálu před 129,000 to 116,000 lety například zkolaboval Západoantarktický ledový příkrov, což je událost, ke které se dneska blížíme a líčíme ji bezmála jako konec světa. Planetu to nezničilo a příroda se s tím docela dobře popasovala.
Jediný, kdo něco takového nevydrží, je lidská civilizace, protože ta se utváří posledních 10 000 let a na výrazně teplejší, ale ani výrazně studenější klima prostě není „zařízená“. Vůbec nejde o to, že v létě bude ve městech přes 40 °C. S tím se vyrovnáme. Přestane nám ale fungovat zemědělství a neuživíme se.
Ještě závažnější z hlediska perspektiv současného lidstva je podle Waringa a spol. druhý obecný trend. Silné systémy ochrany životního prostředí řeší problémy uvnitř existujících společenstev, což ale zhusta není dostatečný rozsah pro řešení globálních problémů.
Můžeme to vidět v řešení emisí skleníkových plynů, kde Evropa, a především země Evropské unie, přijímá často dosti drastická opatření, ale ta mají jen omezený rozsah a dopad, protože v jiných částech světa taková opatření přijímána nejsou.
Waring a spol. upozorňují, že účinné řešení klimatické krize bude vyžadovat nové celosvětové regulační, ekonomické a sociální systémy – takové, které generují větší spolupráci a autoritu než stávající systémy, jako je Pařížská dohoda. Takové systémy tu ale nejsou a je otázka, zda se je podaří včas vytvořit.
„Problém tkví v tom, že nemáme koordinovanou globální společnost, která by tyto systémy mohla implementovat,“ říká Waring, „Máme pouze subglobální skupiny, což pravděpodobně nebude stačit. Jenže to je ten menší problém.“
Mnohem horší je, že ve světě plném subglobálních skupin bude kulturní evoluce posilovat tendence k řešení parciálních problémů jednotlivých skupin ve prospěch jednotlivých zemí či jen velkých korporací. Řešení problémů prioritních z globálního hlediska se tím zpozdí.
Jednotlivé skupiny budou hledat nové cesty ke zdrojům, což povede k vyostření konkurence. Jsme toho svědky například ve sporech o těžbu surovin na dně Severního ledového oceánu ale třeba i na asteroidech. Dnes mají formu slovních přestřelek, ale do budoucna mohou přerůst v otevřené konflikty s velkým počtem obětí. Nelze vyloučit, že v pozadí některých současných ozbrojených konfliktů jsou vyostřené spory o přírodní zdroje, především ropu a zemní plyn.
„To znamená, že globální výzvy, jako je řešení změny klimatu, je mnohem těžší, než se dříve předpokládalo,“ říká Waring.
„Nejde jen o to, že jsou to nejtěžší výzvy, jakým kdy člověk čelil. A ony to ty nejtěžší výzvy skutečně jsou. Větší problém spočívá v tom, že klíčové rysy lidské evoluce pravděpodobně působí proti naší schopnosti tyto problémy vyřešit. Abychom vyřešili globální kolektivní výzvy, musíme plavat proti proudu, musíme dělat pravý opak toho, co nám doposud tak dobře fungovalo.“
Pokračování 2 / 2
Výhled do budoucnosti
Waring a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že lidská evoluce blokuje řešení globálních problémů zvládnutelných jen kolektivním, globálním úsilím. Úspěchy lidstva na poli kolektivních globálních akcí jsou jen dílčí a není jich mnoho.
Ale podle Waringa existují. Patří k nim Montrealský protokol o omezení plynů poškozujících ozonovou vrstvu a celosvětové moratorium na komerční lov velryb.
„Samozřejmě tu je naděje, že lidé dokážou změnu klimatu vyřešit. Kooperativní řízení jsme vybudovali již dříve, i když nikdy ne za podobných podmínek: tedy ve spěchu a v globálním měřítku.“ říká Waring.
Nabízí se i logická otázka, zda lidé mohou i nadále přežívat na planetě, kde jejich civilizace dosáhla limitů pro expanzi a čerpání přírodních zdrojů, když jsme se k expanzi a většímu čerpání přírodních zdrojů evolučně vyvíjeli tak dlouhou dobu a museli bychom vlastně popřít svou přirozenost.
„Pro tuto myšlenku dlouhodobé evoluční pasti jsme zatím nenašli žádné řešení, protože problému sotva rozumíme“. říká Waring. „Pokud jsou ale naše závěry správné, musíme se touto otázkou vážně zabývat.“
Není pochyb, že mnoho lidí Waringův náhled na situaci lidstva zavrhne jako naprostou blbost. Bylo by fajn, kdyby mohli svůj odmítavý názor podepřít podobně solidními argumenty, jaké ve své studii předložili Waring a spol. Doufejme, že se skutečně mýlí Waring a nikoli jeho kritici. Pokud má americký vědec pravdu, tak je náš výhled do budoucna dosti temný.