Nová studie týmu vedeného Larsem Chittkou z londýnské Queen Mary University odhalila, že čmeláci chovaní v laboratoři válejí malé dřevěné kuličky pro zábavu. Zdá se, že i blanokřídlý hmyz zažívá pocit, který my lidé označujeme jako radost.
Podle Chittky a spol. to jen podtrhuje nutnost tento hmyz chránit ve volné přírodě a při jejich chovu mu vytvářet dobré životní podmínky. Výsledky experimentů, které mnozí označují za průlomové, publikovali vědci ve vědeckém časopise Animal Behaviour.
Zvířatům hry pomáhají při rozvoji nejrůznějších dovedností. Hravé dovádění koťat je přípravou na lov kořisti. Mladí delfíni vyskakují nad hladinu a trénují tak únik před predátory.
Ve studii z roku 2006 popsali italští vědci vedení Leonardem Dapportem ve vědeckém časopise Journal of Comparative Psychology chování mladých vosíků francouzských, které vypadalo jako hra imitující zápas o nadřazené postavení. O tom, zda si hraje i jiný hmyz, ale víme jen velmi málo.
Čmeláci rádi koulí
Lars Chittka a jeho kolegové narazili na nový důkaz o hrách hmyzu náhodou. Studovali, jak se čmeláci zemní učí složitému chování od jiných členů čmeláčí kolonie. Vědci cvičili čmeláky, aby přemisťovali dřevěné kuličky na konkrétní místa.
Pokud čmelák přesunul kuličku na správnou lokalitu, získal za odměnu trochu cukerného roztoku. Někteří čmeláci ale posouvali kuličky, i když za to nedostávali vůbec nic. Vraceli se opakovaně ke kuličkám a všelijak je převalovali z místa na místo.
Nezvyklé chování zaujalo studentku Samadi Galpayageovou, která začala čmeláky válející kuličky studovat v rámci svého doktorátu. Zřídila pro včely jakýsi jednopodlažní domek. Na jednom konci bylo hnízdo, z kterého se vcházelo jediným vchodem do herny. Za hernou měli čmeláci k dispozici jídelnu se zásobou pylu a roztoku cukru nahrazujícího nektar květů.
Vlastní experiment probíhal v herně. Tam se čmelákům nabízela dvě hřiště s dřevěnými kuličkami, které byly o něco větší než čmeláci. Kuličky se nemohly zakutálet do koridoru, kterým se procházelo přes hernu do jídelny. Pokud chtěli čmeláci válet kuličky, museli odbočit z průchozího koridoru na hřiště.
V prvním experimentu Galpayageová čmelákům na jednom hřišti kuličky upevnila tak, aby s nimi nešlo koulet. Čmeláci na cestě do jídelny procházeli hernou kolem hřišť s kuličkami a často nezamířili rovnou za potravou. Odskočili si na hřiště a jasně přitom preferovali volně pohyblivé kuličky. Hřiště, kde si mohli hrát, volili o 50 % častěji.
To znamená, že si čmeláci neoblíbili samotné kuličky, ale přitahuje je možnost s nimi koulet. Někteří čmeláci si zašli na hřiště jen jednou nebo dvakrát, ale jiní proháněli kuličky až čtyřiačtyřicetkrát za den. A to znamená, že se jim koulení líbí.
Titulní foto: Richard Bartz, Munich Makro Freak, CC BY-SA 2.5
Modrá není dobrá
O tom, že jde čmelákům skutečně o koulení kuliček, se vědci přesvědčili v dalším experimentu. Vybrali si pro něj čmeláky, kteří neměli zkušenost s prvním experimentem.
Také tito čmeláci chodili do jídelny s potravou přes hernu. Prvních 20 minut chodili přes hernu žluté barvy vybavenou dřevěnými kuličkami. Pak tuto hernu nahradila modrá komůrka bez kuliček.
Vědci celkem šestkrát vystřídali žlutou hernu s kuličkami za modrou komůrku bez kuliček a naučili čmeláky spojovat žlutou barvu s přítomností kuliček. Nakonec dali čmelákům na výběr mezi vstupem do žlutého nebo modrého průchodu bez toho, že by se čmelákům nabízely nějaké kuličky. Čmeláci upřednostňovali žlutou barvu. Tu jich volilo o jednu třetinu více, protože ji spojovali s příjemným zážitkem z válení kuliček.
Mladí čmeláci byli zjevně hravější než starší členové čmeláčí kolonie. I to naznačuje, že čmeláci si skutečně hrají pro radost. Mláďata jsou ve zvířecí říši obecně k hraní náchylnější než dospělí jedinci.
Lars Chittka se domnívá, že vyvíjející se mozek mláďat má z her větší prospěch než mozek dospělých živočichů, protože v něm snáze dochází k posílení neuronových spojení, která zajišťují lepší koordinaci práce svalů.
To platí i pro čmeláky. Také oni vytvářejí v mozku snáze nová spojení v raném věku, tedy v období, než poprvé opustí hnízdo a začnou hledat potravu. Samadi Galpayageová proto nyní zkoumá, zda koulení kuliček v mládí přináší čmelákům v dospělosti větší dovednost při sbírání nektaru a pylu z květů.
Prožívá hmyz emoce?
Řada odborníků je experimentem Chittkova týmu nadšená. Etolog Gordon Burghardt z University of Tennessee v americkém Knoxville se nechal slyšet, že ho přesvědčilo pečlivé uspořádání experimentů. Podle Burghardta není pochyb o tom, že si čmeláci skutečně hrají pro radost.
„Je to super studie,“ říká evoluční bioložka Elizabeth Tibbettsová z University of Michigan v americkém Ann Arboru. „Obvykle si myslíme, že hmyz je natolik odlišný, že postrádá sofistikované chování. Ale tady jsme svědky pravého opaku."
Každého však Chittka a spol. nepřesvědčili. Ke skeptikům patří třeba etolog Sergio Pellis z University of Lethbridge v kanadském Calgary. Ten namítá, že kuličky můžou u čmeláků spouštět chování, které nutí tento hmyz odstraňovat mrtvolky čmeláků a další nečistoty z hnízda. K tomu, aby uznal, že čmeláci prožívají potěšení ze hry, by musel Pellis vidět čmeláky jednat stejně při více typech her.
Sám Lars Chittka upozorňuje, že i když si čmeláci skutečně hrají, není jasné, zda by to dělali i ve volné přírodě. Je možné, že v laboratoři mají pro hraní příhodnější podmínky, protože jsou chráněni před predátory a nepotřebují namáhavě shánět potravu.
"Konkurence ve volné přírodě je tvrdá a nemusí čmelákům umožnit takový luxus, že mohou věnovat čas manipulaci s předměty pro pouhou zábavu," připouští Chittka.
Budeme chránit potemníky?
Experiment přináší mnohem víc než jen zjištění, že si čmeláci hrají. Hra pro radost předpokládá schopnost prožívat emoce. Zdokumentování existence emocí u hmyzu má své etické důsledky.
Hmyz je stále častěji chován jako krmivo pro jiná zvířata, a dokonce i jako surovina pro výrobu potravin. Hmyz jako zdroj kvalitních proteinů je považován za svého druhu potravinu budoucnosti.
Z toho by pak mohly vyplynout požadavky na podmínky chovu hmyzu tak, aby hmyz neprožíval příliš silné negativní emoce. Ochránci zvířat by mohli rozšířit své aktivity z boje za lepší podmínky v chovech drůbeže nebo prasat také o akce požadující ohleduplné chování k broukům potemníkům.
Je známo, že včely a čmeláci vystavení stresu jsou méně odolní vůči nemocem. Stres se zřejmě podílí i na tzv. syndromu zhroucení včelstev, který devastuje chovy včel především ve Spojených státech.
Vědci doufají, že první důkaz emocí u hmyzu by mohl motivovat lidi k důkladnější ochraně hmyzu žijícího ve volné přírodě. V posledních desetiletích stavy hmyzu rapidně klesají, což nevěstí pro pozemské ekosystémy a budoucnost lidstva nic dobrého.
