První zemědělci ze střední a jižní Evropy obětovávali muže, ženy i děti, aby si zajistili přízeň svých božstev. Nejstarší známé projevy tohoto kultu pocházejí z Brna-Bohunic a jsou staré 7 400 let. Nejmladší našli vědci ve francouzské Provence a jsou skoro o dvě tisíciletí mladší. Lidé byli zardoušeni metodou známou z praktik italské mafie jako incaprettamento.
To, co na první pohled vypadalo jako jáma, v niž pravěcí zemědělci skladovali obilí, se záhy ukázalo jako hrob tří žen. Tým vedený Ericem Crubézym z Université Paul Sabatier ve francouzském Toulouse ho odkryl poblíž provensálského Saint-Paul-Trois-Chateaux v roce 1984. Nyní se vědci k nálezu tří koster vrátili a zároveň prověřili zprávy z jiných evropských neolitických nalezišť ze střední i jižní Evropy. Pro nás je zajímavé, že nejstarší neolitický pohřeb zahrnutý do studie publikované ve vědeckém časopise Science Advances pochází z Brna-Bohunic. Patřil lidu kultury s lineární keramikou a je starý 7 400 let. Nejmladší hrob popsaný ve studii je ten ze Saint-Paul-Trois-Chateaux. Trojice žen tu byla pochována před 5 500 lety.
Co je incaprettamento
Crubézy a jeho spolupracovníci se podívali podrobněji na polohu kostí v hrobu v Saint-Paul-Trois-Chateaux a došli k závěru, že dvě mladší ženy uložené hlouběji byly obětovány při pohřbu třetí, starší ženy, která zřejmě zemřela přirozenou smrtí. Poloha těl napovídá, že obě oběti byly zardoušeny metodou, kterou používá i italská mafie a která se označuje jako incaprettamento.
Při ní se oběti ležící na břiše navlékne na krk stahovací smyčka a druhý konec provazu se uváže kolem kotníků nohou, které se patami dotýkají zadní strany stehen. Oběť v téhle poloze dlouho nevydrží. Tahem nohou si zadrhne smyčku kolem krku a uškrtí se. Podle Crubézyho je možné, že lidé provádějící rituální vraždu ani nečekali, až se ženy samy uškrtí. Hodili je do jámy a zaživa je zasypali hlínou.
Nad hrobem v Saint-Paul-Trois-Chateaux zbudovali pravěcí lidé chýši obehnanou příkopem. Osa chýše ukazovala k místu, kde na obzoru vychází slunce při letním slunovratu. Přístřešek posloužil k uspořádání pohřební hostiny, o které svědčí velké množství zvířecích kostí se stopami, jaké vznikají, když kamenné ostří narazí na kost při porcování masa. V blízkosti hrobu se nenachází žádné sídliště z této doby a také nalezená keramika a kamenné nástroje jsou vyrobeny ze surovin, jejichž zdroje se nacházejí desítky kilometrů daleko. Všechno nasvědčuje tomu, že sem přišlo poměrně hodně lidí z širokého okolí, aby se zúčastnili důležitého obřadu. Vědci považují za nejpravděpodobnější, že rituál měl zajistit úrodu na polích a zdar při chovu domácích zvířat.
Od Moravy po Katalánsko
Když se vědci rozhlédli po Evropě, našli dalších 16 podobných hrobů a v nich 20 lidí – devět mužů, sedm žen a čtyři děti – usmrcených metodou incaprettamento. Rituální vraždy tohoto typu se praktikovaly na rozsáhlém území sahajícím od jižní Moravy přes Francii až po Katalánsko na Pyrenejském poloostrově. Prováděli je lidé odlišných kultur po dlouhá staletí. Znamená to, že tenhle rituál hrál v životě prvních evropských zemědělců zásadní úlohu. Přesto neprobíhalo obětování lidí všude úplně stejně. V jednom hrobu našli vědci například těla s velkými kameny položenými na hrudním koši. Ty zřejmě zatížily hrudník obětí natolik, že nemohly dýchat a udusily se.
Podle Crubézyho nevyvrací zadušení obětí kameny teorii o tom, že se stejné obřady praktikovaly na rozsáhlém území. Všechny podchycené rituály pravěkých zemědělců mají společné to, že oběti byly udušeny, a tudíž nedošlo k prolití jejich krve. Na tom se nic nemění, i když výsledného efektu dosáhli pravěcí lidé různým způsobem.
„Lidi to spojovalo. Je to něco podobného, jako když ve středověku lidé žili v různých oblastech, mluvili odlišnými jazyky, jedli různá jídla, a přitom všichni vnímali symbolický význam kříže,“ přibližuje duchovní svět lidí mladší doby kamenné Crubézy.
Zdaleka ne všichni experti s takto odvážnou interpretací archeologických nálezů souhlasí. Například archeoložka Penny Bickleová z University of York označila studii Crubézyho týmu za velmi dobrou, ale má k ní i výhrady.
„Možnost, že se tehdy provozovaly obřady plodnosti, při kterých byly možná obětováni lidé, je hodně pravděpodobná,“ říká Bickleová. „Jsem přesvědčená, že obětovávali živé lidi. Trochu opatrnější jsme k představě, že se tato praxe ujala na tak velkém území a udržela se tam tak dlouho. Byli to všechno zemědělci a to mohlo ovlivnit jejich způsob myšlení natolik, že u nich vznikaly nezávislé na sobě velmi podobné obřady.“
Christiana Mayera z Universitetet i Bergen ale Crubézi se svým týmem nepřesvědčil. Poukazuje na fakt, že neexistuje hmatatelný důkaz o tom, že byly oběti svázány a zaživa pohřbeny.
„Používají pozici kostí jako důkaz o násilném chování. Ale žádný jiný důkaz nepředkládají,“ říká Meyer.