Evoluční antropolog Nikhil Chaudhary z University of Cambridge, a dětská psychiatrička Annie Swanepoelová z North East London NHS Foundation Trust zveřejnili ve vědeckém časopise Journal of Child Psychology and Psychiatry výzvu k důkladnějšímu výzkumu života a duševního vývoje dětí žijících ve společenstvích lovců a sběračů.
Podle nich by některé zásady výchovy dětí lovců a sběračů mohly pomoci i rodinám v ekonomicky rozvinutých zemích. Oba vědci se přimlouvají za „experimentální intervence“ v domácnostech, školách a školkách.
Chaudhary a Swanepoelová uznávají, že děti ze společenstev lovců a sběračů žijí ve velmi odlišném prostředí a za úplně jiných podmínek než děti v ekonomicky vyspělých zemích. Zdůrazňují také, že se děti lovců a sběračů potýkají s problémy, jaké děti v ekonomicky vyspělých zemích neznají. Proto varují před idealizací dětství v lovecko-sběračských společenstvích.
Zároveň zdůrazňují: „Na současné lovce a sběrače nelze nahlížet jako na ‚živé fosilie‘. Z jejich způsobu života sice můžeme vyčíst ledacos o naší prehistorii, ale dnešní lovci a sběrači představují z valné části poměrně mladé populace s jedinečnou kulturní a demografickou historii.“
Děti vychovává kolektiv
V ekonomicky vyspělých zemích je úroveň fyzického kontaktu s kojenci podstatně nižší než ve společenstvích lovců a sběračů. Například pětiměsíční dítě botswanských !Kungů je po 90 % dne s někým v přímém fyzickém kontaktu. Pláč dětí řeší !Kungové téměř ve 100 % konejšením nebo kojením. Napomínání dětí je u tohoto etnika extrémně vzácný fenomén.
Přitom na kontaktu s dítětem se zdaleka nepodílejí jen jeho rodiče nebo dokonce jen matka. Významnou roli tu sehrávají i další členové společenství. Ti zajišťují péči o dítě často z plné poloviny. V ekonomicky vyspělých zemích je péče o dítě jinými lidmi, než jsou rodiče, podstatně vzácnější.
Například u lidí kmene Efe z Demokratické republiky Kongo pečuje o kojence kromě rodičů v průměru čtrnáct dalších lidí. Dítě tam mění opatrovatele osmkrát do hodiny. S něčím podobným se v západní společnosti prakticky neshledáváme.
„Dnes mají rodiče mnohem menší podporu při péči o děti ze strany svých rodin a dalších lidí, než tomu pravděpodobně bylo po většinu naší evoluční historie. Takové odchýlení od podmínek, za jakých se člověk dlouhodobě vyvíjel, může škodit jak rodičům, tak i dětem," říká Chaudhary. „Pokud budou o dítě pečovat další lidé, může to snížit stresovou zátěž rodičů a sníží se i riziko mateřské deprese, která má negativní dopad na pohodu dítěte a jeho duševní vývoj."
Výpomoc při péči o malé děti je základní lidskou adaptací. V ekonomicky vyspělých zemích se ale místo toho razí „intenzivní mateřství“, které zdůrazňuje, že matky by měly využívat své mateřské instinkty k tomu, aby péči o dítě zvládaly samy. Podle Chaudharyho a Swanepoelové to může vést až k vyčerpání matek s velmi vážnými následky.
Ve společenstvech lovců a sběračů je běžné, že se o jedno dítě střídavě stará víc než deset lidí, což ostře kontrastuje s poměry v rodinách v ekonomicky vyspělých zemích. Ještě drastičtěji vystupuje tato odchylka doi popředí u dětí vyrůstajících v jeslích a školkách. Jestliže u lovců a sběračů se o jedno dítě stará mnoho lidí, pak ve školkách a jeslích připadá na jednoho opatrovatele hned několik dětí.
„Při takto posunutém poměru mezi počtem opatrovatelů a opatrovaných dětí, musíme zvážit možnost, že to bude mít dopad na blaho dětí. Kojenci a batolata lovců a sběračů se za celý den od schopného opatrovatele nevzdálí na víc než na pár metrů,“ vysvětluje Chaudhary.
Děti pečují o děti
Ve společenstvech lovců a sběračů hrají děti podstatně větší roli při péči o kojence a batolata, než je tomu v ekonomicky vyspělých zemích. V některých komunitách začínají s péčí o mladší děti už děti ve věku čtyř let. A je běžné, když se o kojence starají předpubertální děti. V ekonomicky vyspělých zemích se svěřuje péče o tak malé děti lidem podstatně starším.
„V ekonomicky rozvinutých zemích tráví děti hodně času školní docházkou a mají proto méně příležitostí k získání zkušeností potřebných k péči o kojence či batolata. Měli bychom však zvážit možnost, nakolik se mohou děti zapojit do péče o mladší sourozence. Pomůže to rodičům, ale zároveň to může zlepšit vlastní sociální vývoj dětí," tvrdí Chaudhary
Škola hrou
Chaudhary a Swanepoelová také poukazují na fakt, že výuka výkladem je ve společenstvích lovců a sběračů vzácností a děti se tam učí především pozorováním a napodobováním. Přibližně od dvou let do šestnácti let tráví děti lovců a sběračů podstatnou část dne v „herních skupinách“ bez dozoru dospělých. Tam se učí jeden od druhého, získávají dovednosti a znalosti při hrách a při průzkumných výpravách do okolí.
Učení a hra tak splývají. Můžeme říci, že Komenského zásada „Schola ludus“ čili „Škola hrou“ odpovídá lidské přirozenosti víc, než se na první pohled zdá a objevili ji už naši dávní předkové. V ekonomicky rozvinutých zemích je ale dnes učení soustředěno do školy a hra do volného času. Obě aktivity jsou tedy od sebe velmi důrazně odděleny.
„Školní vzdělávání ve třídě je často v rozporu se způsoby učení typickými pro dávnější fáze lidské evoluce," píší ve studii Chaudhary a Swanepoelová. Studie zároveň uznává, že ve společenstvích lovců a sběračů jsou děti vystaveny velmi odlišným podmínkám a žijí ve zcela jiném prostředí, než je tomu u dětí v ekonomicky vyspělých zemích.
"Dovednosti nutné k opatření potravy ve společenstvech lovců a sběračů se liší od těch, které jsou nutné k opatření obživy v ekonomicky vyspělých zemích. Pro získání dovedností nezbytných v ekonomicky vyspělých zemích je výuka ve třídě určitě nezbytná.
Děti však mohou mít určité psychologické dispozice k učení, které lze v některých aspektech jejich školní docházky prakticky využít. Když se do výuky začlení učení praktickými zkušenostmi nebo učení s pomocí vrstevníků, zvýší se motivace a výkon dětí. Zároveň klesá jejich stresová zátěž,“ píší Chaudhary a Swanepoelová.
Chaudhary a Swanepoelová jsou přesvědčeni, že poznatky o výchově dětí ve společenstvích lovců a sběračů můžou posunout naše chápání podmínek, jaké naše děti potřebují, aby lépe prospívaly. Studie vyzývá k dalšímu výzkumu vývoje dětí ve společnostech lovců a sběračů.
Ten může ukázat, nakolik jsou současné děti vystaveny podmínkám, jež jsou v rozporu s tím, k čemu byli lidé po tisíciletí tlačeni evolucí. Pokud takové „evoluční neshody“ ve výchově skutečně existují, měli by dětští psychologové hledat způsob, jak přiblížit výchovu tomu, co je pro děti přirozené.