Co se stalo s ptačí chřipkou? Před 20 lety jsme se jí báli, ale od té doby nám už otrnulo

Pokračování 2 / 4

Jak se měnil virus H5N1

Nový kmen chřipkového viru H5N1 tentokrát nepovstal v Asii. Jeho původní domovinou je Evropa, odkud se rozšířil do celého světa s výjimkou Oceánie a Antarktidy. Původně to byl virus, který představoval hrozbu hlavně pro drůbež. V chovech se objevoval víceméně sezónně, hlavně na podzim, kdy ho na nová místa zanášelo nakažené migrující ptactvo.

Nové varianty viru však řádí prakticky nepřetržitě. Významně k tomu přispělo jejich podstatně širší spektrum hostitelů, protože virus získal schopnost nakazit mnoho druhů volně žijících ptáků. V roce 2020 se sice dál šířil chovy drůbeže, ale ve volné přírodě postupoval třikrát vyšším tempem. A aby toho nebylo málo, od roku 2022 se dokáže virus H5N1 šířit i mezi savci. Nakazili se jím například norci chovaní na farmách, ale i volně žijící mořští savci. 

Dhanasekaran a jeho spolupracovníci analyzovali více než 10 000 virových genomů viru ptačí chřipky, které se vyskytly u různých hostitelů v letech 2005 až 2022. Ty ukázaly, že nový virus H5N1 vznikl v polovině roku 2020 z viru ptačí chřipky typu H5N8, který se objevil někdy v letech 2016 až 2017 u drůbeže v Egyptě a následně dosáhl v letech 2020 až 2021 globálního rozšíření. 

Nově vzniklý virus H5N1 se pak měnil interakcemi s viry ptačí chřipky, které se vyskytují v Evropě u volně žijících ptáků a nevyvolávají u nich významnější zdravotní potíže (tzv. nízce patogenní ptačí chřipka). Vznikly tak hned dva typy ptačí chřipky H5N1.

Jeden se rozšířil hlavně v severní Evropě, odkud ho pak stěhovaví ptáci zanesli přes Atlantik do Severní Ameriky. Druhý virus H5N1 se šířil hlavně Středomořím a následně pak i na africkém kontinentu. Rozšíření viru do populací volně žijících ptáků dramaticky snížilo úspěšnost všech preventivních opatření. 

„Jakmile se virus adaptuje na volně žijící ptáky, nemáme žádný mechanismus, jak jeho šíření kontrolovat. A myslím, že to je nejdůležitější změna, ke které u tohoto viru v poslední době došlo,“ říká Vijaykrishna Dhanasekaran. „Je celkem jedno, jak razantní opatření provedete v ohnisku nákazy drůbeže. Pokud virus opakovaně šíří volně žijící ptáci, je opravdu těžké s tím něco dělat. Tohle je momentálně největší výzva pro většinu světa.“

Ze studie vyplývá nutnost přehodnotit náš náhled na ptačí chřipkové viry, které dělíme na vysoce patogenní a nízce patogenní. Ty nízce patogenní se volně šíří populacemi drůbeže i volně žijících ptáků, a protože nevyvolávají masové hynutí, nebyla jim věnována taková pozornost jako vysoce patogenním typům ptačí chřipky, které ptáky s vysokou účinností zabíjejí.

Pokračování 3 / 4

Riziko mísení virů

Vědci předpokládali, že infekce nízce patogenními kmeny aktivují imunitní systém volně žijících ptáků. Nákaza tak fungovala jako jakási částečně účinná vakcína, která sice nezastaví infekci, ale zmírňuje průběh choroby a její následky. Nová studie Dhanasekaranova týmu ale ukazuje, že tento pozitivní efekt nákazy má i svou temnou stránku.

Pokud ptačí populací kolují jak nízce patogenní, tak i vysoce patogenní viry chřipky, může docházet ke vzniku nových typů virů rekombinací jejich dědičných informací. Viry ptačí chřipky mají dědičnou informaci rozdělenou na osm segmentů. Když pak dva různé viry infikují stejnou buňku, mohou si v ní vyměnit segmenty své dědičné informace.

Vznikají tak nové viry, které v sobě kombinují vlastnosti dvou výchozích virů. Zatímco spontánně vznikající mutace dědičné informace mění virus postupně a většinou nepřinášejí radikální změny jeho vlastností, v případě rekombinace segmentů dědičné informace jsou změny ve vlastnostech virů často radikální a významné.

Nízce patogenní viry ptačí chřipky tak sehrávají při vývoji viru H5N1 významnější roli, než si vědci doposud představovali. Dhanasekaran považuje z tohoto hlediska za velmi rizikový především virus ptačí chřipky kmene H9N2. Nízce patogenním virům ptačí chřipky však byla až doposud věnována poměrně malá pozornost.

„Pokud jde o kontrolu samotné ptačí chřipky, byly by strategie eradikace nebo eliminace zaměřené na tyto nízce patogenní viry obrovským krokem vpřed,“ říká Dhanasekaran.

Pokračování 4 / 4

Jak jsme připravení

Virologové a epidemiologové se shodují v tom, že klíčová otázka spojená se vznikem nové virové pandemie nezní „Zda?“ ale „Kdy?“. Faktem je, že se od počátku 21. století očekávala nejspíše chřipková pandemie připomínající nechvalně proslulou španělskou chřipku.

Místo ní však přišly tři koronavirové pandemie SARS. MERS a COVID-19. Neznamená to, že by tím riziko chřipkové pandemie kleslo. Právě detailně popsaný vývoj chřipkového viru H5N1 přesouvá naše představy o těchto rizicích z oblasti dohadů na pevnější půdu hypotéz opírajících se o reálná fakta.

„Zbytečný strach“ z ptačí chřipky H5N1 z počátku 21. století tak může přinést ledacos užitečného. Víme například, že viry tohoto typu reagují celkem slušně na některá antivirotika. Zároveň však víme i to, že virus se dokáže mutacemi účinku těchto léků celkem dobře vyhnout. Svědčí o tom popsaný vznik chřipkových virů rezistentních k Tamiflu, jehož aktivní látku tvoří oseltamivir. Obavy z pandemie chřipky H5N1 stály rovněž u zrodu vakcín proti tomuto typu ptačí chřipky.

Ty nebyly otestovány v nakažené populaci, protože k pandemii naštěstí nedošlo. O těchto vakcínách tak víme pouze to, jak nabudí lidský imunitní systém. Zároveň je jasné, že se virus H5N1 od té doby proměnil natolik, že by proti němu staré vakcíny nezabíraly. V případě pandemie by tedy bylo zapotřebí očkovací látky adaptovat na stávající varianty viru. V tom však mají nyní výrobci vakcín celkem bohaté zkušenosti díky obměnám vakcín proti covidu.

Pandemie ptačí chřipky není lidstvu blíže, než byla před dvaceti lety. To ale neznamená, že nám nehrozí. Naše „startovní pozice“ není zase tak zlá a to i díky „planému poplachu“ ze začátku 21. století. Hodně proto záleží na tom, jak se teď k téhle hrozbě postavíme. Můžeme nad ní mávnout rukou a počkat si, až pandemie propukne. To je zřejmě ten nejpravděpodobnější scénář. Pak bude důležité, jak zareagujeme na rodící se epidemii.

Zkušenosti z pandemie covidu nedávají mnoho důvodů k optimismu. Pokud si zopakujeme nekonečné dohady o tom, „kdo to vyrobil“ spolu s fámami o tom, že „při testech na onemocnění jsou lidé očipováni“ a že „vakcíny mají za úkol lidstvo vyhubit“, a k tomu přidáme „zaručené návody na léčbu“ naprosto neúčinnými léky, může se lidstvo dostat do mnohem vážnějších trablů, než do jakých zabředlo s covidem.