"Teplota vzduchu rychle stoupla nad 3600 stupňů Fahrenheita. Tkaniny a dřevo ihned vzplály. Meče, kopí, cihly a keramika se začaly tavit. Celé město bylo v mžiku v plamenech. O několik sekund později do města vtrhla mohutná tlaková vlna. Pohybovala se rychlostí asi 1 200 kilometrů za hodinu a byla silnější než nejhorší doposud zaznamenané tornádo.“
"Ničivý vichr se prohnal městem a zbořil všechny budovy. Urval horních dvanáct metrů ze stavby čtyřpatrového paláce a rozmetal změť jeho trosek po okolí. Nikdo z osmi tisíc obyvatel města ani žádné ze zvířat nepřežili. Jejich těla byla roztrhána na kusy a jejich kosti byly roztříštěny na malé úlomky. Jen o minutu později zasáhla rázová vlna výbuchu biblické město Jericho ležící dvaadvacet kilometrů západně od Tall el-Hammamu. Zdi Jericha se zřítily a město vyhořelo do základů.“
Tak líčí Christopher Moore z University of South Carolina v americkém New Ellentonu zánik města Tall el-Hammam v údolí řeky Jordánu někdy kolem roku 1650 př. n. l.. Moore je jedním z více než dvacetičlenného vědeckého týmu Comet Research Group, který nyní popsal výsledky svého rozsáhlého výzkumu Tall el-Hammamu ve vědeckém časopise Scientific Reports.
Tall el Hammam je podle vědců po syrské lokalitě Abu Hureyra druhým velkým městem, jež padlo za oběť výbuchu kosmického tělesa nad povrchem země. Událost se podle autorů studie v Scientific Reports promítla do starozákonního textu první knihy Mojžíšovy Genesis, a to do pasáže o zkáze hříšných měst Sodomy a Gomory.
Bible líčí zánik obou „sídel hříchu“ následovně: „A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň; bylo to od Hospodina z nebe. Ona města s celou okolní rovinou, se všemi obyvateli i se vším, co roste ze země, propadla zkáze.“ Bible také podává prostřednictvím Abrahama svědectví o tom, jak lokalita po katastrofě vypadala: „Když se podíval k Sodomě a Gomoře a na celou tu rovinu, viděl, jak ze země stoupá kouř jako z pece.“
Jako na Tunguzce
Tall el-Hammam byl největším ze tří měst doby bronzové ležících poblíž Mrtvého moře v údolí Jordánu. Sloužil jako mocenské i ekonomické centrum pro oblast se zhruba 50 000 obyvateli. Jeho budovy byly vystavěné z cihle a tyčily se do výšky pěti podlaží.
Při archeologickém výzkumu vědci narazili na četné stopy po působení extrémních teplot. Vrstva zuhelnatělých zbytků se nedala přehlédnout. Dosahovala mocnosti jeden a půl metru. Keramika byla například natavená na vnější straně, ale uvnitř zůstala netknutá.
Zdroj těchto vysokých teplot byl dlouho záhadou. Nezdá se, že by se mohly vyvinout při náhodném požáru. Město zjevně nepadlo do rukou dobyvatelů a nebylo tedy úmyslně vypáleno uměle založenými požáry. Za vyloučený považují vědci také výbuch sopky nebo zemětřesení. Při žádné z těchto událostí nedochází k takovému vzestupu teplot, jaké zničily Tall el-Hammam. Co tedy vyvolalo děsivou ohnivou katastrofu?
Logicky se nabízel dopad kosmického tělesa. Tahle hypotéza ale má jeden velký háček. V Tall el-Hammamu chybí dopadový kráter. Z relativně nedávné doby ale známe katastrofu, při které kosmické těleso těžce zdevastovalo rozsáhlé území bez toho, že by po sobě zanechalo dopadový kráter. Dne 30. června 1908 takhle zničila tajgu na ploše 2 150 km2 exploze kosmického tělesa nad sibiřskou řekou Tunguzkou.
Dnes se většina vědců shoduje na tom, že nad Tunguzkou explodovalo těleso o průměru 50 až 60 metrů. Letělo nad Sibiří relativně vysokou rychlostí asi 27 km/s a rozpadlo ve výšce 5 až 10 kilometrů. Nezanechalo po sobě dopadový kráter, ale i tak jde o největší historicky zaznamenanou kolizi Země s kosmickým tělesem.
Odhaduje se, že exploze měla energii od 3 do 5 megatun trinitrotoluenu, což odpovídá 13 až 21 petajoulům. Některé dřívější kalkulace došly k vyšším hodnotám od 10 až 15 megatun trinitrotoluenu (42–63 petajoulů) až po 30 megatun trinitrotoluenu (130 petajoulů).
Pro srovnání, atomová bomba shozená na Hirošimu uvolnila při explozi energii „pouhých“ 0,015 megatun trinitrotoluenu. Na Sibiři vyvrátila nadzemní exploze vesmírného tělesa nad tajgou na osmdesát milionů stromů. Není známo, že by při ní někdo přišel o život.
Důkazy o kolizi
Tým Comet Research Group představuje v publikaci v Scientific Reports celou řadu důkazů ve prospěch teorie, podle které Tall el-Hammam padl za oběť nadzemní explozi kosmického tělesa. Krystaly křemene tu nesou neklamné stopy po tom, že byly vystaveny tlaku nejméně pěti gigapascalů.
Na ploše zničené explozí se nacházejí „diamantoidy“ – mikroskopické částice velikosti srovnatelné s rozměry chřipkového viru tvořené na diamant přeměněným uhlíkem. Tyto korpuskule vznikly působením vysokých teplot a tlaků z uhlíku organických materiálů, např. z rostlinných pletiv nebo živočišných tkání.
Keramika a cihly byly v Tall el-Hammamu natavené a následně utuhly v bublinách. Pro takovou proměnu keramických materiálů je zapotřebí teplota nad 1500 °C. Tedy teplota, při které se za několik mnut promění na louži kovu celý automobil.
O ještě vyšších teplotách kolem 1600 °C vypovídá nález sférických částic vzniklých odparem železa a roztavením písku. A ani to zřejmě nebyl „teplotní strop“ ohnivého pekla nad Tall el-Hammamem, protože na povrchu roztavené keramiky se našly „škvarky“ z rozteklých kovů. Je mezi nimi zirkon s bodem tavení 1540 °C, platina s bodem tavení 1768 °C a iridium s tavící teplotou 2 466 °C.
Po katastrofě se na celé oblasti usadila vrstva soli, která zřejmě zabránila pěstování plodin na několik staletí. Tall el-Hammam zůstal spolu se stovkou dalších sídel v údolí Jordánu opuštěný asi šest staletí, než tamější vzácné dešťové srážky soli z půdy vypláchly a dovolily návrat zemědělského obyvatelstva odkázaného na úrodu sklizenou z polí.
Autoři studie se seriózně zabývají možností, že zkázu měst v údolí Jordánu pozoroval zpovzdálí někdo, kdo ji pak vylíčil jako boží trest „ohněm a síru“ sestupujícím z nebes a následně viděl sloupy prachu a dýmu stoupající z míst katastrofy k nebi. Jeho zpráva o zániku hned několika sídel v údolí Jordánu se pak mohla stát základem pro biblický text o zkáze Sodomy a Gomory.
„Hrůzné na celé té události je, že tahle katastrofa nebyla první a zcela jistě nebyla ani tou poslední, při které kolize s kosmickým tělesem ničí lidské sídlo,“ říká Christopher Moore.
Abu Hureyra a návrat doby ledové
Moore ví, o čem hovoří, protože vedl tým, který v loňském roce publikoval ve vědeckém časopise Scientific Reports výsledky výzkumu potvrzující zničení syrské lokality Abú Hureyra na horním toku Eufratu před 12 800 lety.
Sídla lovců a sběračů z této doby nabízejí podobné svědectví o zkáze jako Tall el-Hammam. Vrstvy staré 12 800 let obsahují velké množství roztavených hornin, diamantoidů, sférulí i sazí.
Zároveň byly v této vrstvě naměřeny zvýšené koncentrace iridia, platiny, niklu a kobaltu, což svědčí o smíchání roztavených hornin a minerálů místního původu s malým množstvím meteoritického materiálu. Stopy po tavení nejrůznějších materiálů svědčí o teplotách až 2200 ° C.
V Abu Hureyra žili až do pohromy v malých osadách lovci a sběrači, kteří pomalu přecházeli k pěstování obilí a k obživě zemědělstvím. Snažili se především o pěstování žita. Před 12 800 lety ale zničila celou oblast katastrofa. Podobné náhlé zániky osídlení z této doby pozorují vědci na mnoha místech světa a jsou přesvědčeni, že ne náhodou začala právě v téhle době perioda tzv. mladšího dryasu a s ní i návrat klimatu ledových dob.
Podle Comet Research Group se Země srazila před 12 800 roky s kometou, která se v zemské atmosféře rozpadla na mnoho částí. Docházelo přitom k explozím podobným té, jaká se odehrála v roce 1908 nad tajgou kolem Tunguzky. Úlomky komety zasáhly na počátku mladšího dryasu čtyři kontinenty od Blízkého východu, přes Evropu, Grónsko až po rozsáhlé oblasti Severní a Jižní Ameriky.
Materiál vyzvednutý do atmosféry při mnoha a mnoha explozích po celém světě zaclonil sluneční záření a způsobil citelné ochlazení. Místa bezprostředně vystavená explozi byla zničena ohnivým peklem. Líp se ale nevedlo ani mnohým společenstvím, která žila daleko od míst dopadů části komety. Například v Severní Americe je nástup chladného období mladšího dryasu spojován se záhadným zmizením do té doby velmi úspěšných lidí cloviské kultury.
Abu Hureyra, Tall el-Hammam a v neposlední řadě i tunguzská událost nám připomínají, že kolize Země s kosmickým tělesem se zdaleka neomezují jen na konec druhohor, kdy srážka s asteroidem vyvolala masové vymírání a poslala na věčnost dinosaury.
Podobná katastrofa může přijít i dnes, a i když nebude mít rozměry kataklyzmatu z konce druhohor, může lidstvo citelně zasáhnout. Pokud by katastrofa rozměrů události z Tall el-Hammamu postihla hustě osídlené oblasti Tokia, Londýna nebo New Yorku, byly by oběti na životech a materiální škody nedozírné.
„Nadzemní exploze srovnatelné velikostí s katastrofou na Tunguzce nebo s pohromou v Tall el-Hammamu mohou zničit celá města a regiony a představují i v dnešní době vážné nebezpečí. V září 2021 znali astronomové víc než 26 000 asteroidů přibližujících se k Zemi a stovku komet, které mají krátkou dobu oběhu kolem Slunce a na své dráze se rovněž ocitají v blízkosti Země. Některé z těchto těles se nakonec nevyhnutelně srazí se Zemí. Další miliony podobných těles zůstávají neodhaleny a některá z nich mohou právě v téhle chvíli mířit k Zemi,“ varuje Christopher Moore.
„Pokud tyto nebezpečné objekty neodhalí teleskopy na zemské povrchu nebo na oběžné dráze kolem Země, nemusí se lidstvu dostat žádného varování, stejně jako se ho nedostalo lidem z Tall el-Hammamu,“ uzavírá své varování Moore.
