Jednou ze silných zbraní koronaviru SARS-CoV-2 byla relativně dlouhá inkubační doba. Nakažený člověk se tak často několik dní pohyboval mezi ostatními a šířil infekci, aniž by sám pociťoval jakékoli zdravotní potíže. Nejnovější metaanalýza, publikovaná čínskými vědci v odborném časopise JAMA Network Open, však ukazuje, že o tuto výhodu postupně přichází.
Odborníci shromáždili údaje o více než 8 000 pacientech ze 142 studií zabývajících se covidem-19. Z výsledků vyplynulo, že inkubační doba – tj. období mezi vstupem viru do organismu a prvním nástupem klinických příznaků či symptomů nemoci – se v průběhu pandemie, spolu s tím, jak virus mutoval, zkracovala.
Kratší inkubační doba
Když se v čínském Wu-chanu objevila původní verze nového koronaviru SARS-CoV-2, byla podle souhrnných údajů ze 119 studií průměrná inkubační doba 6,65 dne. S vývojem dalších variant se však začala pomalu ale jistě zkracovat.
Varianta alfa měla podle jedné studie průměrnou inkubační dobu 5 dní, beta podle jiné práce 4,5 dne a delta měla podle souhrnných údajů ze šesti studií průměrnou inkubační dobu už jen 4,41 dne. U stále aktuální varianty omikron se inkubační doba podle údajů z pěti studií zkrátila na 3,42 dne, tedy proti původnímu viru skoro na polovinu.
Kratší inkubační doba odpovídá běžným respiračním virům, včetně čtyř lidských koronavirů, které sezónně kolují a způsobují mírné infekce podobné běžnému nachlazení. Jejich inkubační doba je 3,2 dne. Rhinovirus, jež je nejčastější příčinou běžného nachlazení, má průměrnou inkubační dobu 1,4 dne. U chřipky se může pohybovat od 1,43 do 1,64 dne a u para chřipky je průměrná inkubační doba 2,6 dne.
Je to dobře, nebo špatně?
Z hlediska závažnosti onemocnění není význam kratší inkubační doby zcela zřejmý. Studie zahrnuté do metaanalýzy, které vyčlenily specifické skupiny osob, včetně starších dospělých, dětí a pacientů, u nichž se vyvinula závažná forma onemocnění, neukázaly žádnou souvislost mezi inkubační dobou a rizikem těžkého průběhu nemoci.
Údaje z osmi studií, jež odhadovaly inkubační dobu pouze u osob starších 60 let, ukázaly, že mají tendenci mít inkubační dobu o něco delší – v průměru 7,43 dne. To odpovídá dřívějším údajům, podle kterých měli starší dospělí delší inkubační dobu i při epidemii původního viru SARS na počátku roku 2000. Vědci předpokládají, že delší inkubační doba u starších dospělých odráží pomalejší imunitní reakce.
Děti, u nichž je riziko závažného onemocnění relativně nízké, však také vykazovaly relativně delší inkubační dobu. Podle souhrnných údajů z osmi studií byla jejich průměrná inkubační doba 8,82 dne. Autoři spekulují, že to může být způsobeno tím, že příznaky u dětí jsou mnohdy tak mírné, že jejich odhalení může být opožděné.
Každopádně existuje přinejmenším jeden důvod, proč je kratší inkubační doba dobrou zprávou. Nakažení jedinci totiž mohou identifikovat svou nemoc dřív a na základě tohoto zjištění pak mohou přizpůsobit své chování – například nastoupit na nemocenskou a omezit kontakt s ostatními lidmi.
Hledání souvislostí
Složitý vztah mezi inkubační dobou a závažností průběhu ukazuje, že onemocnění závisí na řadě faktorů, zejména na virulenci viru a jeho náloži, ale i na faktorech specifických pro lidského hostitele, především funkci imunitního systému a předchozí imunitě po prodělané infekci nebo očkování.
Obecně se má za to, že zatím poslední varianta omikron, která má nejkratší inkubační dobu, způsobuje relativně mírné onemocnění. I ona se však dokázala prosadit napříč rozsáhlému očkování a předchozím infekcím, jež chrání před závažným onemocněním.
Přesto je inkubační doba „jedním z nejdůležitějších epidemiologických parametrů infekčních onemocnění“, píší autoři. „Znalost inkubační doby onemocnění má velký význam pro definici případů, zvládání nově se objevujících hrozeb, odhad délky sledování pro trasování kontaktů a odhalení sekundárních případů.“ To je v případě SARS-CoV-2 klíčové, neboť se ukázal jako vysoce infekční při předsymptomatickém přenosu.
Závěrem je nutné dodat, že stejně, jako všechny metaanalýzy, i tato brala v úvahu údaje z různých souborů dat ze studií provedených v mnoha zemích, což vytváří možnost vzniku matoucích proměnných. Některé údaje se navíc opíraly o subjektivní výpovědi pacientů. Většina studií zahrnutých do analýzy byla provedena během počáteční fáze pandemie, takže odhady inkubační doby se u novějších variant opírají o méně údajů.