Když se nám nedaří, je to na nás poznat. Ostatní snadno zjistí, že nás něco bolí, že jsme zdeptaní nebo naštvaní. Na první pohled to nedává smysl, protože tak odhalujeme vlastní slabost a nabízíme druhým šanci, aby toho zneužili. Není lepší, když nedáme stres najevo? Ve zvířecí říši to platí za nepsané pravidlo. I zkušený veterinář má někdy problém poznat, že zvíře není ve své kůži.
Podle studie britských psychologů vedených Bridget Wallerovou z Nottingham Trent University si skrýváním stresu nepomůžeme. Naopak, pokud dáme slabou chvilku najevo, získáme sympatie lidí, kteří to zaznamenají. Výsledky výzkumu Bridget Wallerové a jejích spolupracovníků zveřejnil nedávno vědecký časopis Evolution and Human Behavior.
Na stres druhých máme dobré oko. Stačí nám málo, například když se dotyčný opakovaně dotýká vlastní tváře, kouše si nehty nebo si hraje s vlasy. Tyhle projevy stresu mají hluboké evoluční kořeny. Podobně se projevuje stres také u opic a lidoopů. Výzkumný tým Bridget Wallerové zajímalo, zda známky stresu u cizích lidí vůbec vnímáme a pokud ano, jak na ně reagujeme.
Projevy stresu? Žádost o pomoc
Ve vlastním pokusu vystavili vědci dobrovolníky mírnému stresu. Uložili jim, aby si během tří minut připravili prezentaci pro konkurz na volné pracovní místo a následně je ještě nechali řešit obtížné matematické úlohy. Během řešení těchto úkolů byli dobrovolníci natáčeni na video. Jiní dobrovolníci pak dostali k dispozici videonahrávky a měli na jejich základě ohodnotit sílu stresu dobrovolníků.
V odhadech síly stresu u druhých lidí se ukázali jako překvapivě přesní. Zjevně jim v tom pomáhaly typické příznaky stresu, jako jsou dotyky vlastní tváře. Ty hovořily natolik jasnou řečí, že podle nich odhadli správně sílu stresu daného člověka i lidé, kteří vystresovaného dobrovolníka nikdy předtím nepotkali. Nejednalo se tedy o jemné nuance v chování, jaké jsou obvykle s to zaznamenat blízcí příbuzní nebo partneři.
Wallerová a spol. z toho vyvozují, že projevy stresu slouží jako prostředek neverbální komunikace, podobně jako gesta a výrazy tváře. Dobrovolníci, kteří hodnotili z videozáznamu míru stresu testovaných lidí, měli také za úkol uvést, jak jsou jim lidé na záběrech videokamery sympatičtí. A tady přišlo velké překvapení. Čím víc se zdál člověk na videozáznamu stresovaný, tím větší sympatie vzbuzoval. To vysvětluje, proč stres netajíme.
V reálném životě to funguje tak, že když zahlédneme někoho s jasnými známkami stresu, neplánujeme si, jak jeho indispozice zneužijeme, ale naopak koukáme, jak bychom mu mohli pomoci. Tím, že dáme najevo slabost, neztrácíme na prestiži, ale zvyšujeme naději, že nám někdo pomůže z nesnází.
Titulní foto: CIPHR Connect, CC BY 2.0