Z paroháčů vychovávajících potomky, které jejich manželky zplodily s cizími muži, si tropili posměch i velikáni světové literatury včetně Williama Shakespeara. Dramata, romány a později i filmy, jejichž zápletky jsou založeny na odhalení potomků nemanželského původu, přispěly k obecně rozšířenému přesvědčení, že biologicky nevlastní děti, jsou v rodinách poměrně častým jevem. Nahrával tomu i fakt, že dlouho platila zásada římského práva, která říká: „Matka je vždy jistá, leč otec je vždy nejistý.“
Mnoho na tom nezměnil ani objev dědičnosti krevních skupin, protože krevní testy dokážou v některých případech vyloučit otcovství, ale nemohou jej jednoznačně potvrdit. Nezpochybnitelný důkaz otcovství nabídly teprve v 90. letech minulého století testy založené na metodách molekulární genetiky.
S jejich pomocí lze dokonce nahlédnout do historie a zjistit, jak často se rodily děti plozené z nevěry v minulosti. Pokusili se o to vědci z mezinárodního týmu vedeného Maartenem Larmuseauem z Katholiek Universiteit Leuven. Výsledky jejich bádání zveřejnil vědecký časopis Current Biology.
„Nemanželské otcovství, především v důsledku nevěry, je velmi populární téma v drbech, vtipech, televizních seriálech a v literatuře,“ říká Larmuseau. „Ale vědecky je tento fenomén prozkoumán jen málo. Zvláště to platí o poměrech panujících v minulosti.“
Děti z nevěry jsou vzácné
Z čistě evolučního hlediska není věrnost vždycky výhodná. Muži mohou díky nevěře předat své geny mnohem širšímu okruhu potomků. Ženy zase mohou nevěrou získat dítě s geny „kvalitnějšího“ otce, než jakými disponuje jejich trvalý partner. Jak často k tomu ale dochází?
Larmuseau a jeho spolupracovníci vyhledali v Nizozemí a belgických Flandrech muže, kteří mají v rodokmenu v linii „po meči“ společného mužského předka. Společný předek některých dvojic mužů žil před pěti staletími. Jiné dvojice měly společné předky v bližší minulosti.
Pokud se mezi společného předka a dnešní muže nevloudil v některé generaci chlapec zplozený z nevěry, měli by mít oba muži z dvojice stejný mužský chromozom Y. Odlišné chromozomy Y jsou důkazem výskytu „kukaččího“ dítěte v dědičné linii předků aspoň jednoho z dvojice mužů.
První shrnutí výsledků nepřineslo velké překvapení, protože potvrdilo, že v každé generaci se výskyt dětí zplozených z nevěry pohybuje v průměru kolem 1 %. Výsledky se nelišily v katolických Flandrech a protestantském Nizozemí. V tom závěry Larmuseauova týmu potvrdily výsledky obdobných výzkumů provedených třeba ve Španělsku, Itálii, Německu, nebo v Mali.
Věrný venkov, nevěrná chudina
Analýzy týmu Maartena Larmuseaua dovolily podrobnější pohled do historie nevěry a do jejího sociálního pozadí. Tyto výzkumy přinesly nejedno překvapení. Výskyt dětí počatých při nevěře hodně závisel na ekonomickém postavení lidí. Historicky byla nízká míra nevěry u sedláků a střední třídy reprezentované např. vysoce kvalifikovanými řemeslníky nebo obchodníky.
Výskyt nevěry mezi lidmi nejnižších sociálních skupin, jako byli námezdní dělníci nebo tkalci, byl zhruba čtyřikrát vyšší. Záleželo také na hustotě obyvatelstva. Na venkově byla nevěra poměrně vzácná a „kukaččí“ děti se tam rodily s četností 0,6 %. Naopak ve městech s více než 10 000 obyvateli dosahovala četnost nemanželsky zplozených dětí 2,3%. To je zřejmě důsledek vyšší anonymity obyvatel měst.
U městské chudiny byl výskyt nemanželských dětí až 5,9 %. S tím zřejmě souvisí i fakt, že nejvyšší míra nevěry byla ve Flandrech a v Nizozemí patrná v polovině 19. století, kdy v souvislosti s rozvojem průmyslu došlo k velkému nárůstu lidí žijících ve velkých městech ve velmi nuzných podmínkách. Tam pak dosahoval podíl nemanželsky plozených dětí až 12 %.
Pramen: Current Biology