Člověk je považován za „mistra světa ve spolupráci“ a často se tím vysvětluje, proč ze všech pozemských organismů právě jen Homo sapiens vytvořil civilizaci.
Ve zvířecí říši kvete spolupráce především tam, kde živočichy váže těsné příbuzenské pouto, což platí třeba pro eusociální hmyz, jako jsou včely nebo mravenci. Další platformou, na které se udržuje spolupráce i mezi nepříbuznými jedinci, je „půjčka za oplátku“. Živočichové nejsou příbuzní, ale znají se. Pomáhají těm, kteří jsou ochotni pomoci jim, a s těmi, kteří nespolupracují, neztrácejí čas a energii.
Lidé však spolupracují i s nepříbuznými jedinci – cizinci ukážete cestu k hotelu nebo na nádraží, i když s ním nemáte nic společného. Jsme dokonce schopni altruismu – tedy pomoci, na kterou sami doplácíme a za kterou nemůžeme očekávat sebemenší odměnu. Příkladem je třeba dobrovolný dárce krve. Přijde o „životadárnou tekutinu“, jen aby někomu zachránil život, ale vděku zachráněného se nikdy nedočká. To, že je pomoc neznámým správná a altruismus chvályhodný, vtloukáme do hlaviček už malým dětem. Například v pohádce, kde se Honza mdlého rozumu rozdělí se seniorem-bezdomovcem o buchty a dostane za to oslíčka Otřes se.
Proč vlastně pomáhat na úkor sebe sama?
Na první pohled to vypadá, že společnost založená na spolupráci nemůže fungovat. Pokud je někdo zdatnější, pak má oproti ostatním výhodu. A jaký má pro něj smysl se té výhody vzdát tím, že bude pomáhat méně zdatným? Vždyť tak o svou výhodu přijde! Další velká slabina spolupracujících společenstev tkví v tom, že vytvářejí příhodné podmínky pro podvodníky a parazity, kteří si nechají od druhých pomáhat, ale sami nikomu nepomohou. V malých tlupách pravěkých lidí to nebylo možné, protože tam se všichni dokonale znali. V dnešní globalizované společnosti tvořené spoustou anonymně vystupujících jedinců je ale podvádění a cizopasení mnohem snazší.
Evoluční biologové předpokládají, že spolupracující společenstva pěstující altruismus prosperovala více než společenstva sobců a díky tomu jsou lháři, zloději a podvodníci v menšině. Svět teorií a realita jsou si ale někdy na míle daleko a o bezohledné sobce, lháře a podvodníky rozhodně nouze není.
e zajímavým vysvětlením přichází sociolog Jonathan Goodman z University of Cambridge ve své knize Invisible Rivals s provokativním podtitulem How We Evolved to Compete in a Cooperative World. Autor v ní tvrdí, že jsme se ve světě založeném na spolupráci naučili soupeřit a podvádět a dneska nás to přivádí do neudržitelné situace. Abychom se vyhnuli fatálním koncům, do nichž se bezhlavě řítíme, musíme se zlepšit v odhalování lidí, kteří zneužívají k svému osobnímu prospěchu systém založený na všeobecné spolupráci.
Řeč jako prostředek k podvodům
Podle Goodmana si lidé vyvinuli řeč, aby se snáze domluvili na spolupráci, ale zároveň tak získali i velmi účinný nástroj k maskování sobeckých činů a zneužívání systému spolupráce. Tento stav označuje jako „neviditelnou rivalitu“ a spatřuje v ní příčiny současného kolapsu důvěry ve společenské normy a důvody úspěchu silně autoritářských osobností v politice i dalších oblastech lidského života. Domluva na spolupráci umožnila podle Goodmana nástup demokracie a omezení vlády despotů, což byl pro lidskou civilizaci nesporně krok správným směrem. Neslo to ale v sebou potenciální hrozbu.
„Zbavili jsme se starověkých despotů a jejich ničím nezakrývané sobectví jsme vyměnili za něco možná ještě temnějšího: za schopnost pohybovat se společností a zároveň plánovat a koordinovat. Evolucí jsme získali schopnost efektivně používat jazyk ke spolupráci, ke svržení brutálních despotů, kteří provázeli lidstvo celý starověk.
Zároveň jsme ale získali schopnost využívat, nebo chcete-li zneužívat, jazyk k ovlivňování chodu společnosti k vlastnímu prospěchu… Používáme jazyk k tomu, abychom své plány udrželi v tajnosti. Na Zemi nežije jiný organismus, který by dokázal velmi intenzivně spolupracovat a zároveň vymýšlel způsob, jak jiným konkurovat, jak je vykořisťovat nebo je k něčemu donutit. A téměř vždycky k tomu využijeme řeč,“ rozebírá Goodman výjimečné dispozice člověka k podvádění.
Za příklady takového sobeckého a parazitického jednání na úrovni jednotlivců lze považovat třeba daňové úniky. Na úrovni celé lidské společnosti jsou to třeba země, které se vyhýbají opatřením proti globálnímu oteplení a nechávají řešení dopadu klimatické změny na druhých.
Na rozdíl od jiných odborníků, kteří volají po potírání podvodníků a parazitů, hledá Goodman jiné řešení, když říká: „Nemůžeme lidem zabránit v tom, aby podváděli a parazitovali, protože je to součást naší přirozenosti. Je to nevyléčitelný syndrom… „Černí pasažéři“, kteří zneužívají pomoci druhých a sami nikomu nepomáhají, jsou všude kolem nás na všech úrovních společnosti. Pokud budeme předstírat opak, pak jsme při nápravě společnosti odsouzeni k nezdaru. Pokud ale přijmeme jako fakt, že všichni trpíme touto starodávnou vadou, že máme schopnost klamat sebe i ostatní, můžeme tomu přizpůsobit naši taktiku a strategii a změnit společnost k lepšímu.“
Utajené poměry pomáhají k podvodům
Jonathan Goodman vychází z toho, že lidé žili po statisíce let v malých tlupách čítajících kolem třiceti jedinců, kde se všichni dokonale znali. V těchto podmínkách nebyl problém vytvořit společenské normy, kterými se řídilo rozdělování potravy, vody a dalších životně důležitých přírodních zdrojů.
„Lidé sice měli vrozenou tendenci soupeřit o moc, ale společenské normy pomáhaly udržovat víceméně rovné postavení všech členů společenství tím, že působily proti vrozeným sklonům k sobectví. Sklon k parazitování na cizí pomoci však nezmizel a jak se lidé zdokonalovali v řeči, zlepšovali se také ve skrývání svých sobeckých úmyslů a podvádění druhých,“ vysvětluje odvrácenou stranu daru řeči Goodman.
Vědci soustředění v jednom názorovém proudu jsou přesvědčeni, že lidé používali ve starověku řeč ke spolupráci, aby mohli svrhnout a vyhnat brutální tyrany. Zastánci druhého proudu ale namítají, že k něčemu takovému nikdy nedošlo a lidé jsou ze své podstaty sobečtí. Goodman oba názory odmítá jako extrémní a mylné.
„Pokud přijmeme názor, že lidé v zásadě spolupracují, riskujeme, že budeme slepě důvěřovat každému, a to je samozřejmě chyba. Pokud uvěříme, že každý je sobec, nebudeme důvěřovat nikomu a dopouštíme se stejně fatálního omylu. Musíme být realisté. V lidské přirozenosti je trochu z obou extrémů, takže se musíme naučit rozpoznávat, komu svou důvěru věnujeme a komu ne,“ říká Jonathan Goodman.
Naši předkové těžili z toho, že rovným dílem sdíleli rizika i zdroje. Všichni přispívali prací a všichni měli podíl na výsledcích. To však mohlo fungovat jen proto, že bylo obtížné skrýt majetek představovaný především nástroji a potravinami. Ve většině moderních společností globalizované ekonomiky jsou podobné systémy neudržitelné.
„Dnes nemá majetek většiny z nás hmotnou podobu a lidé mohou snadno tajit zdroje, zkreslovat množství prostředků, jimiž vládnou. Účinnost společenských norem, jež byly ustanoveny pro rovné sdílení rizik dramaticky poklesla. Jsme nedokonalí tvorové schopní klamu, krutostí a sobectví. S touhle pravdou se asi těžko žije, ale pokud si to přiznáme, nabízí se nám šance na lepší budoucnost,“ slibuje Jonathan Goodman.
Ostuda jako zbraň
Děti učíme, že s poctivostí dojdou nejdál. Goodman ale připomíná, že pokud se podvodník nenechá chytit, může se mít velmi dobře. Z ryze evolučního hlediska tak může být pro jednotlivce užitečnější, aby se snažil vypadat důvěryhodně, ale ve skutečnosti byl sobec. Ze lží a podvodů se naučí těžit už děti a není divu, když pak lžou a podvádějí i v dospělosti. A tohle nemůžeme podle Goodmana nechat jen tak.
„Musíme dosáhnout toho, že se lidé sami od sebe rozhodnou, že budou s ostatními spolupracovat a nebudou je podvádět. Musíme lidi naučit, aby se rozhodovali eticky, a musíme jim k tomu dát potřebné dovednosti a znalosti. Musíme jim dát takové vzdělání, aby dokázali rozlišit, kdo je důvěryhodný a kdo ne,“ vyzývá Jonathan Goodman.
Goodman staví svou vizi nápravy společnosti plné lhářů a podvodníků na myšlence, že jejich odhalování je pro společnost prospěšnější než trestání. Odhalený podvodník ztrácí „sociální kapitál“ v podobě dobré reputace, důvěryhodnosti. Obava ze ztráty cti může lidi motivovat k poctivosti. Zjednodušeně řečeno, lidé se mohou chovat lépe, protože se budou bát ostudy. Podle Goodmana je proto práce investigativních novinářů odhalujících nekalé praktiky pro navození změn ve společnosti stejně důležitá jako právní systém se svými sankcemi v podobě pokut a vězení.
Zároveň však Goodman varuje, že i nástroje, které používáme k odhalování podvodníků, mohou být zneužity k podvádění. Jako příklad uvádí politiky, kteří zhusta obviňují své protivníky z prospěchářství a podvodů. Přitom sami nemusí mít čisté svědomí a jejich obvinění mohou být falešná. Přesně podle úsloví, že zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“
Lidé už se za nic nestydí
Je těžké si představit, že si Goodmanovu knihu všichni přečtou, zamyslí se nad ní, provedou hlubokou sebereflexi a stanou se z nich poctivci do morku kostí. Je obtížné si představit dokonce i to, že si knihu přečtou společenské špičky a začnou pracovat na vzdělávacím systému, který život lhářům a podvodníkům zásadním způsobem zkomplikuje.
Ale možná se cambridgeský sociolog mýlí a naše společnost je takové proměny neschopná, protože lidé už se za nic nestydí. Posun k „nestydatosti“ je patrný na sociálních sítích. To, co bylo donedávna považováno za soukromé ba přímo intimní, se dnes na sociálních sítích vystavuje na odiv a mnozí jsou na to pyšní. Ale možná vychází Goodman ze špatné premisy a svět stále ještě není plný lhářů a podvodníků a poctivci v něm i nadále drží významné posty. Kdo ví?