Přibližně před 66 miliony let došlo ke katastrofické události, v jejímž následku vyhynuly tři čtvrtiny všech rostlinných a živočišných druhů na Zemi – mimo jiné i dinosauři. Za nejpravděpodobnějšího viníka byl považován bludný asteroid, pocházející z hlavního pásu planetek (oblast sluneční soustavy, která se nachází mezi drahami Marsu a Jupitera).
V novém článku, publikovaném v časopise Scientific Reports, však harvardští astrofyzici nabízejí alternativu. Za konec éry dinosaurů může dle nich kometa, pocházející z Oortova oblaku na okraji naší sluneční soustavy za Kuiperovým pásem. Nejprve ji měla přitáhnout gravitace planety Jupiter a zásadní roli sehrála gravitace Slunce.
Asteroid, nebo kometa?
Vědci jsou přesvědčeni, že sluneční gravitace přitáhla úlomky komety, přičemž jeden z větších fragmentů tohoto „kometárního šrapnelu“ se nakonec srazil se Zemí. To by vyvrátilo původní hypotézu otce a syna Alvarezových, kteří při analýze sedimentárních vrstev zjistili neobvykle vysoké koncentrace iridia. Tento kov se přitom často vyskytuje v asteroidech.
Jako pravděpodobné místo dopadu byl v sedmdesátých letech minulého století identifikován kráter v mexickém Chicxulub na Yukatánském poloostrově. Rozměry objektu se pohybovaly mezi 11 a 81 kilometry a dopad měl zničující účinek na globální klima, což vedlo k masovému vyhynutí živočichů a rostlin.
Hypotéza byla dále posílena v roce 2016, kdy vědci odebrali vzorky z vrcholového prstence kráteru. Analýza potvrdila, že hornina byla krátkou dobu vystavena obrovskému tlaku. Článek, publikovaný loni v časopise Nature Communications, uvádí závěr, že těleso zasáhlo Zemi v nejhorším možném úhlu a způsobilo maximální poškození.
Nová hypotéza
Jedním z autorů nové teorie je astrofyzik Amir Siraj z Harvardu, který provedl numerické simulace pro komety s dlouhou periodou oběhu. Jeho vyšetřování odhalilo, že komety o velikosti 10 až 60 kilometrů mohou být silnými slapovými silami Slunce roztrhány na menší fragmenty, podobně, jako se to stalo s kometou Shoemaker-Levy 9, když v roce 1994 narazila do Jupiteru.
Siraj a Avi Loeb ve své analýze soudí, že gravitační pole Jupiteru bylo dostatečně silné, aby bylo schopné vychýlit komety z Oortova oblaku mimo jejich trajektorii a dostat je blíže ke Slunci. Slapová síla Slunce je následně může rozbít na menší fragmenty. Více úlomků pak znamená větší šanci, že některý z nich zasáhne Zemi.
Siraj a Loeb ještě musí vyřešit hypotézu vícenásobného dopadu. V uplynulých letech totiž bylo objeveno několik dalších, menších kráterů přibližně stejného věku jako Chicxulub, což naznačuje, že na Zemi mohl před 66 miliony let dopadnout více než jeden fragment komety.
„Je to zajímavá otázka,“ říká Amir Siraj. „Bude zapotřebí další výzkum, abychom lépe pochopili, zda existují nějaké důsledky tohoto modelu pro hypotézu s více dopady.“ Pomoci s tímto úkolem má budoucí pozorování z observatoře Vera Rubin v Chile.
