Generace ekonomů vycházejí z předpokladu, že v lidské přirozenosti je ničím neomezená touha mít se stále líp a líp a za tímhle účelem hromadit víc a víc majetku. To je také východisko pro programy vlád, volební kampaně politických stran, ale třeba i pro reklamu a marketing.
Britští psychologové Paul Bain z University of Bath a Renata Bongiornová z University of Exeter prověřovali názory bezmála osmi tisíc lidí z třiatřiceti zemí a došli k závěru, že předpoklad o „neomezených touhách“ je mylný. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature Sustainability.
Vědci zjišťovali, kolik peněz by lidé potřebovali, aby se cítili „ideálně zabezpečení“. V 86 % zemí uváděli respondenti částky menší než deset milionů dolarů a v některých zemích méně než jeden milion dolarů. To jsou sumy, které vypadají na první pohled hodně neskromně.
Ale vzhledem k tomu, že jde o peníze na celý život, není to podle autorů studie zase tak moc. Majetek nejbohatšího člověka světa se odhaduje na dvě stě miliard dolarů. Za to by se „ideálně zabezpečilo“ dvě stě tisíc lidí.
Lidé s touhami bez hranic jsou v menšině
Síla studie Baina a Bongiornové tkví v šíři zemí, které se podařilo do studie zapojit. Jsou mezi nimi i státy, které se ve studiích podobného typu vyskytnou jen zřídka, např. Saudská Arábie, Uganda nebo Nicaragua. V každé zemi se našli lidé s touhami bez hranic. Ti však byli vždycky v menšině. Rekrutovali se častěji z mladých lidí a z obyvatel měst a v žebříčku svých hodnot stavěli vysoko úspěch, moc a nezávislost.
Pokud jde o rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, pak k neomezeným touhám inklinovali mnohem častěji obyvatelé zemí, kde je vysoká tolerance k velkým společenským rozdílům a v zemích, kde vládne kolektivistický duch.
Velký podíl lidí s neomezenými touhami byl například v Indonésii, která je považována za kolektivistickou společnost akceptující velké sociální nerovnosti. Na druhé straně třeba Velká Británie, jejíž obyvatelé jsou větší individualisté a tamější společnost klade velký důraz na rovnost v právech a povinnostech, měla lidí s neomezenými touhami výrazně méně.
Našly se ale i země, které se z tohoto trendu vymykaly. Například Čína má podobně jako Indonésie vysokou míru tolerance k extrémním společenským rozdílům a zároveň je i silně kolektivistická, ale podíl lidí s neomezenými nároky tu byl překvapivě nízký.
„Pokud bereme ideologii neomezených nároků jako lidskou přirozenost, vytváříme společenský tlak na lidi, aby kupovali více, než opravdu chtějí. Zjištění, že nároky na ideální život jsou u většiny lidí ve skutečnosti docela umírněné, by lidem mohlo pomoci k tomu, aby se chovali v souladu s tím, co jim přináší skutečné štěstí, a aby podporovali politiku, která pomáhá chránit planetu," říká Bain.
Renata Bongiornová k tomu dodává: „Naše zjištění jsou jasnou připomínkou toho, že většinový názor nemusí být nutně respektován a prosazuje se politika, která umožňuje akumulaci nadměrného bohatství malým počtem jednotlivců.
Pokud většina lidí usiluje o bohatství, které má své jasné meze, pak se může politika prosazující omezenější spotřebu lidí, např. „milionářská daň“ vybíraná pro financování projektů chránících životní prostředí, nakonec těšit větší oblibě, než si myslíme."
Titulní ilustrační foto: Adventures of KM&G-Morris, CC BY-NC-ND 2.0