Jeďte do Ostravy. A až v Ostravě budete, pokračujte do areálu Dolní oblast Vítkovice a zůstaňte tam aspoň celé odpoledne. Nebudete litovat.

Anebo navštivte festival Colours of Ostrava, který se od roku 2012 pořádá právě v Dolní oblasti Vítkovice mezi vysokými pecemi, prašníky, odlučovači, potrubím a obrovským bývalým zásobníkem plynu.

Dolní oblast Vítkovice je podle hodnocení webu TripAdvisor s náskokem nejoblíbenější ostravské místo. Proč tolik lidí hodnotí průměrem 4,5 z pěti možných hvězdiček rezavý industriální areál, památku na špinavou Ostravu? Chtěli jsme to zjistit.

Proč jsou fotky černobílé? Dlouho jsme váhali. Přišlo nám ale, že barva nás na obrázcích trochu ruší a spíš odvádí pozornost. Nakonec jsme se odvážili zveřejnit černobílé snímky a jsme zvědaví, jak to dopadne. | Tady je pohled na potrubí pro vysokopecní plyn, vlevo je jedna z vysokých pecí a vpravo vykukuje zásobník plynu.

Dolní oblast Vítkovice je dnes národní kulturní památka. Je to bývalý průmyslový areál, ve kterém se těžilo uhlí (důl Hlubina), zpracovával se z něj koks a ve vysokých pecích se vyrábělo surové železo. | Na fotografii je zrovna koksovna, v jejichž komorách se vyráběl koks z uhlí pomocí tzv. suché destilace – pyrolýzou těkavých složek.

Dolní oblast si můžete procházet sami, je do ní volný přístup. Můžete se také – a velmi to doporučujeme – zúčastnit komentovaných prohlídek. V areálu jsou také interaktivní expozice Velký a malý svět techniky. Stojí to zkrátka za celodenní výlet.

Pojďte si napřed přečíst stručnou historii výroby železa v oblasti Vítkovic. Co se zde dělo od začátku 19. století až po současnost. Občas zmíníme, co zrovna vidíte na fotografiích – třeba tady jsou spodní části ohřívačů vzduchu. A po historii trochu zabrousíme do technologie výroby železa.

Severní Morava, dnešní Moravskoslezský kraj, byla začátkem předminulého století plná malých železářských hutí. Vždyť v okolí byla dostupná železná ruda, dřevěné uhlí i voda. Nejdůležitější hutě byly tenkrát ve Frýdlantu, Ostravici a Čeladné. | Těžní věž dolu Hlubina.

Rakouský geolog, stavitel železnic a hutní odborník Franz Xaver Riepl navrhl olomouckému arcibiskupovi Rudolfu Janovi, kardinálu Habsbursko-Lotrinskému, že by další huť mohla stát ve Vítkovicích. Arcibiskup v roce 1828 rozhodl, že se tak stane.

Nové železárny měly dodávat surové železo do nové pudlovny ve Frýdlantě. Vítkovice měly blízko uhelné doly a stejně jako Frýdlantem jimi protéká řeka Ostravice, takže bylo zajištěné dopravní spojení. | Vstup do areálu, za potrubím vykukuje vysoká pec č. 1 s vyhlídkou Bolt Tower na vršku.

Nakonec ale bylo všechno jinak. Pudlovnu v roce 1830 otevřeli ve Vítkovicích, dostala název Rudolfova huť. Se stavbou vysoké pece se do té doby ještě ani nezačalo, takže surové železo naopak pár let dodávaly hutě z Frýdlantu. Ve Vítkovicích ale už stála nová koksovna.

V roce 1835 se majitelem Rudolfovy huti stala společnost Vítkovické těžířstvo. Napřed z části, posléze kompletně ji ovládal vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild. O rok později byla ve Vítkovicích konečně zapálena první vysoká pec, která jako jediná v rakouském císařství vyráběla železo pomocí koksu. | Vyhlídka na areál Dolní oblasti Vítkovice z Bolt Tower.

V Rothschildových železárnách postupně rostly další vysoké pece: v letech 1838, 1843, 1856; a v roce 1872 zcela nový typ, tzv. skotská pec. V té době byla největší v celém Rakousku-Uhersku. A protože vysoké pece potřebovaly čím dál větší množství uhlí, v okolí se otvíraly nové doly: Karolina, Šalamoun a areálu železáren úplně nejbližší důl Hlubina.

Po druhé polovině 19. století pracovalo v železárnách už několik tisíc zaměstnanců. Rothschildové pro ně stavěli domky a noclehárny, školy, měli dokonce už i závodní nemocnici. V té době měly železárny především zakázky od železnice. Vyráběly koleje, výhybky, dvojkolí, díly pro mosty i vagóny.

V roce 1873 se podniku, který v té době už vedl syn zakladatele, trochu nedařilo a majetkově do něj vstoupili bratři Gutmannové. Nový ředitel rozšířil zbrojní program a železárny se staly výhradním dodavatelem pancéřových desek pro rakousko-uherské válečné lodě. Byla také otevřena první válcovna trub v habsburské monarchii. | Na fotografii je tzv. výfučna vysoké pece, ještě o ní bude řeč.

V období vzniku samostatného Československa v roce 1918 vyráběly vítkovické železárny celý sortiment železárenských a strojírenských výrobků. Mimo jiné například součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby. | Toto nejsou ony, ale ohřívače vzduchu pro vysokou pec.

Během 2. světové války bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo arizováno a začleněno do Říšských závodů Hermanna Göringa. Železárny vyráběly munici a mimo jiné také součásti raket V-2. Podnik se začal rozšiřovat směrem do Kunčic, do oblasti, kde později vznikla Nová huť.

V roce 1948 byly železárny zestátněny a později také přejmenovány na Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. V oblasti Ostravska ale hlavní úsilí mířilo do budování nových kapacit v Kunčicích (Nová huť Klementa Gottwalda) a v Třinci (Třinecké železárny). Vítkovice se dočkaly modernizace až v 60. letech.

Zastaralé talbotovy pece byly v roce 1967 uhašeny, nahradily je modernější tandemové pece. V roce 1982 byl postavený první kyslíkový konvertor pro výrobu oceli, v roce 1991 druhý.

Podnik se v 90. letech dostal do ekonomických potíží a tehdejší vláda musela ustoupit od původního záměru celé železárny privatizovat. Oddělila se z nich strojírenská výroba a obě části byly privatizovány samostatně.

Větší část Vítkovických železáren posléze patřila společnosti Vítkovice, a. s., a jejím dcerám. Ocelárna a válcovna přešla do samostatné společnosti Vítkovice Steel. Válcovna trub je nyní jedním ze závodů Třineckých železáren a její areál je vidět při pohledu z vysoké pece č. 1 přes silnici.

Poslední odpich železa na vysoké peci ve Vítkovicích nastal 27. září 1998. Po ukončení výroby se diskutovalo, co s bývalým průmyslovým areálem udělat. Jedním z plánů bylo železárny zbourat, ale převážil názor provést revitalizaci objektu a zachovat ho jako technickou památku pro budoucí generace.

V červnu 2002 byla nařízením vlády Dolní oblast Vítkovic prohlášena národní kulturní památkou. V prosinci 2008 se pak jako jedna ze čtyř českých památek dostala na vznikající seznam Evropského kulturního dědictví.

Na současný stav areálu měl velký vliv Jan Světlík, podnikatel, mecenáš a majitel skupiny společností Vítkovice, které Dolní oblast patří. Právě on inicioval a financoval její proměnu z dožívajícího průmyslového areálu na multifunkční městskou část.

Od roku 2012 se v areálu koná festival Colors of Ostrava. Organizátoři ho sem přesunuli z menšího prostoru na Slezskoostravském hradě.

Na samém vršku vysoké pece číslo 1 je posazena vyhlídková konstrukce, tzv. Bolt Tower. Proč Bolt? Soustava lávek, kterými se jde až k vrcholu, připomíná šroub, a to je anglicky bolt. K tomu se naskytla možnost využít k propagaci jamajského sprintera Usaina Bolta, který často startoval na ostravské Zlaté tretře. Usain je nyní kmotrem „své věže“.

Nástavba má svým vzhledem připomínat oheň, který nad pecí dřív hořel kvůli unikajícím vysokopecním plynům. V základním skleněném tubusu je kavárna a klub, kolem něj se po šroubovitém ochozu dá dostat až do výšky 77,7 m.

Právě z vrcholu a ochozu věže jsme pořídili většinu „výškových“ snímků. Návštěva Bolt Tower byla součástí jedné z prohlídek s názvem Vysokopecní okruh.

Tato prohlídka začíná na zemí historií výroby železa na Ostravsku. Následně výtahem po této šikmé dráze, která se dřív využívala k zavážce materiálu, vyjedete až k vrcholu vysoké pece.

Odsud je výhled třeba na tyto ohřívače větru. To je soustava vysokých válců, které jsou uvnitř vyzděné žárovzdornou vyzdívkou. Vysokopecním plynem se v nich ohříval vzduch, který se pak při teplotě 700 až 1 100 °C vháněl do spodní části vysoké pece.

V horní části těchto ohřívačů může být teplota až 1 500 °C. Pracovaly přerušovaně: jeden se vyhříval, druhý předával své teplo větru. Po schodišti jsme stoupali výš až k základně Bolt Tower.

Z výšky je vidět část konstrukce prašníku, ve kterém se z vysokopecního plynu odděloval hlavní podíl prachu. Plyn potom pokračoval potrubím k dalším čisticím zařízením a v závěru se uchovával v zásobníku, ze kterého je dnes multifunkční hala Gong. Všimněte si malých vagónů, ještě o nich bude řeč.

Tady je prašník v celé své výšce. Prach z plynu se zde odděloval ryze mechanicky: proudící vzduch se v prašníku zpomalil a prach vlivem gravitace padal do zásobníku ve spodní části. Tímto způsobem se odloučilo 60–70 % prachu. Následovaly mokré odlučovače, kdy zbylé částečky zachytávala rozprášená voda, přes kterou plyn procházel. A pak ještě další pračky a filtry.

Slíbili jsme vrátit se k vagónům. Tady je zblízka první z nich, pojízdný mísič nazývaný Veronika. Surové železo se v něm převáželo na další zpracování. Dovnitř se ho vešlo 22 kubických metrů, vagón měl nosnost 130 tun. To musela být podívaná, když rozžhavené veroniky jezdily Ostravou!

Druhý z vystavených vagónů „Koliba“ se používal pro odvoz tekuté strusky. To je vedlejší produkt vznikající při výrobě železa. Nekovové složky vsázky vyplouvají na povrch kovové lázně a vytvářejí na něm vrstvu. Struska se po úpravě přidává do cementu, nebo se z ní vyrábějí tvárnice.

Tady je znovu pohled na ohřívače větru u vysoké pece číslo 1. Z návštěvy jinak asi nebudou mít radost ti, kde si nelibují ve výškách. Šroubovitý ochoz Bolt Tower tvoří roštové panely, přes které je vidět až na zem, a i samotná pec je skutečně vysoká.

Prohlídka následně v různých výškách obchází vysokou pec a průvodce vysvětluje, jak se železo vyrábí. Dokonce je zde možnost podívat se dovnitř pece. Tenké trubky na této fotografii jsou chladnice. Proudí jimi voda a v peci ochlazují žáruvzdornou vyzdívku.

Toto je už pohled ze spodní části pece. Soustavou těchto trysek se do ní vhání předehřátý vzduch, případně také olej, zemní plyn nebo rozemleté uhlí. Těmito tryskami – výfučnami – je celá vysoká pec obklopena.

Zde tyto trysky vidíte z většího odstupu. Nad nimi je tzv. okružní větrovod, do kterého se vhání žhavý vzduch z ohřívačů. Aby hutník viděl, co se uvnitř pece děje, byla ve výfučnách slídová okénka.

Tímto kanálem, který je umístěný nad úrovní odpichového otvoru pro surové železo, vytékala struska. Už jsme psali, že struska vytváří vrstvu na hladině kovové lázně, je proto nahoře. Při moderní výrobě železa se už struska vypouští najednou se železem a následně se odděluje přepážkou.

Tady je už samotné odpichové místo. Odpichovalo se několikrát denně. Dlouhým, dálkově ovládaným vrtákem v popředí se vyvrtal otvor, kterým vyteklo surové železo. Otvor se v závěru zase utěsnil mechanickým ucpávačem (zařízení vzadu).

Pod úrovní vysoké pece projížděly vlaky s vagóny „veronikami“, do kterých teklo žhavé železo. V tekutém, zpracovatelném stavu vydrželo mnoho hodin. Další vagóny odvážely strusku.

Všimněte si nánosu železa nebo strusky na jednom ze sloupů. Rozžhavené železo totiž při styku se studeným povrchem, tedy i při nalévání do Veroniky, silně prská a kapky se rozstřikují i do okolí.

Tady je znovu vagón Veronika. Jeho nádoba je otočná, aby bylo možné tekuté železo v cíli zase vylít.

Pohled na jedno z celkem dvanácti soukolí vagónu Veronika. Také tady jsou vidět zbytky odstříknutého železa.

Znovu soustava ohřívačů větru, tentokrát u další vysoké pece v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Během celého léta zde budou vidět drátěné sochy Veroniky Psotkové.

Výstava Napojení je ve čtyřech samostatných lokalitách a zahrnuje instalace s názvem Sauna, Napojení, Velké prádlo a V prostoru.

Trochu jsme odbyli Gong, obrovskou stavbu uprostřed areálu. Je to plynojem postavený v letech 1922–1924, sloužil jako zásobárna vysokopecního plynu. Kvůli poddolovanému podloží se začal naklánět, k tomu byl koncem války zasažen leteckou bombou, která zůstala ležet na jeho dně až do roku 1970. Ale sloužil dál.

Válcová nádrž plynojemu má průměr 72 m. Zasouval se do ní pohyblivý zvon o průměru 70 m, zakončený vrchlíkem. Meziprostor byl vyplněn vodním sloupcem o výšce cca 14 m, který tvořil těsnění proti úniku plynu. Přeměnu plynojemu na multifunkční kulturní a společenské centrum navrhl architekt Josef Pleskot.

Prohlídka vysoké pece je poměrně dlouhá, trvá kolem 100 minut. Stejnou délku má i druhá: Uhelný okruh. V tomto případě jde o komentovanou prohlídku areálu Dolu Hlubina bez možnosti fárání. Navštívíte zrekonstruované budovy, těžní věž, seznámíte se s historií těžby uhlí, jeho zpracováním na koks a využitím ve vysokých pecích.

Důl Hlubina byl černouhelný hlubinný důl založený v roce 1852 Salomonem Mayerem Rothschildem v těsné blízkosti vysokých pecí Vítkovických železáren. Jeho nejhlubší těžní jáma – Hlubina 2 – sahala až do hloubky 1023 m.

Poslední vozík s uhlím opustil důl 30. června 1992. Během celé doby existence se z Hlubiny vytěžilo asi 56 milionů tun uhlí (podle jiných zdrojů 47 milionů tun).

Jestli to z předchozích snímků a popisků pořád nebylo jasné, ještě to jednou zopakujeme: Do Dolní oblasti Vítkovice se určitě vypravte. Bude vás to bavit.

Zůstaly nám ještě další fotografie, které zveřejňujeme bez komentáře.