Kapitoly článku:
Učebnic více či méně slavných zná historie nespočet. Ti starší si například pamatují slavného „Bělouna“, jehož příklady počítali všichni, kteří toužili po gymnaziálním vzdělání. Ale při vší úctě k Františku Bělounovi a jeho celoživotní práci existují mnohem slavnější díla, než jeho sbírka úloh. Ta nejslavnější je dokonce stará přes dvě tisíciletí a až do devatenáctého století představovala základ matematického vzdělávání. Ostatně, to naznačovalo i její pojmenování. Základy.
Euklides z Alexandrie je v podstatě tajemnou postavou. Vedle jiných řeckých matematiků, o nichž toho víme velmi málo, vyniká nejen svým dílem, ale i faktem, že o něm nevíme prakticky nic. Navzdory svému přívlastku se určitě nenarodil v Alexandrii, ovšem kde a kdy se tak stalo, to je záhadou.
Není známo nic o jeho rodičích, životě a práci před příchodem do Alexandrie, a o jeho pobytu v tom obrovském centru tehdejšího vzdělání se ví jen pár pozdních legend. Asi se stýkal s králem, buď s prvním či druhým Ptolemaiem, možná s oběma. Když navštívil Alexandrii Archimédes, setkal se přinejmenším s čerstvou vzpomínkou na něj. Tato okolnost by nám mohla pomoci alespoň nějak přibližně určili jeho životní data, leč bohužel nevíme, kdy (a vlastně i zda vůbec) Archimédes do Alexandrie zavítal.
Múseion
Když Alexandr Veliký vydechl naposledy v Babylóně, jeho generál jménem Ptolemaios si při dělení impéria řekl o správu Egypta. Nejen tím dokázal svou prozíravost, protože na rozdíl od důležitějších a chamtivějších diadochů byl jeho podíl sice menší, ale kompaktní a snadno hájitelný. Ptolemaios dále prokázal pochopení pro Egypťany, neboť přijal část místních zvyků, začal se chovat jako faraon a ctít místní bohy, což se líbilo a zajistilo mu loajalitu.
Navzdory svému vojenskému původu i životu ale chápal důležitost vzdělanosti a proto ve svém hlavním městě Alexandrii (kde mimochodem pohřbil svého velkého krále) založil Múseion, tedy sídlo múz, něco mezi akademií věd a univerzitou, jehož součástí byla slavná alexandrijská knihovna. Vzhledem k bohatým grantům a zázemí s veškerou tehdy dostupnou literaturou se nelze divit, že tento ústav se zakrátko stal v antickém světě pojmem.
Prakticky každý, kdo v tehdejší vědě něco znamenal, zde nějaký ten čas strávil. I Ptolemaiovi následníci, kteří se mimochodem jmenovali všichni stejně po něm, se snažili rozmnožit počet svazků v knihovně udivujícím způsobem, přičemž některé metody byly řekněme zvláštní. Například byly z Athén za značnou kauci zapůjčeny originály Aischylových, Sofoklových a Euripídových her, které už nikdy nebyly vráceny. Ptolemaios III zkrátka klidně oželel těch 450 kilo zlata... Takto se podařilo shromáždit asi 700 000 svitků, což bylo tehdy naprosto nepřekonatelné množství.
Právě díky takovému zázemí, které v tehdejším světě nemělo obdoby, se podařilo alexandrijským učencům vytvořit některá mnohá skvělá díla, neboť měli bezprostřední přístup k pracím svých předchůdců. Euklidova práce by bez knihovny nebyla možná.
Jak vlastně knihovna v Alexandrii skončila, to není zcela jasné. Klasické vysvětlení spočívá v jejím požáru při občanské válce, do níž se zamíchal slavný Caesar. Moderní historikové ale o této variantě pochybují. Možná část knihovny shořela, ale žádný z dobových pramenů se o kompletním zničení nezmiňuje, což je podezřelé, první o tom píše až Plutarchos o 150 let později. Kam se tedy ty statisíce svitků poděly, to vlastně nikdo přesně neví. Jednou z pravděpodobných variant je její zničení křesťany, možné je, že knihovna byla zničena postupně během několika dobytí a plenění Alexandrie.
Něco však přesto víme. Jednak musel být Euklides už při příchodu do Alexandrie významným matematikem, jinak by mu král jen těžko svěřil vedení matematické sekce svého Múseia. Za druhé byl v Alexandrii velmi vážený a obdivovaný a dokonce si mohl dovolit i jistou prostořekost vůči svému panovníkovi. Když se jej ten totiž zeptal, zda neexistuje nějaký jednodušší způsob naučení geometrie, než studium jeho učebnice, odpověděl prý Euklides: „Do geometrie nevede královská cesta.“ Zkrátka, jakýkoliv smrtelník musí holt podstoupit to martyrium studia jeho třinácti knih...
To poslední, co o Euklidovi známe, je jeho dílo. Je ostatně tím nejdůležitějším a naštěstí se navzdory věkům dochovalo. Jeho význam byl fenomenální, dokonce ještě počátkem devatenáctého století bylo označováno za „nejpřekládanější knihu po Bibli“. To je solidní úspěch pro autora v té době již přes dvě tisíciletí mrtvého.
Základy
Jak jsme si řekli, neexistuje vlivnější vědecká kniha, kterou by tak dobře prověřil čas, jako je Euklidovo vrcholné dílo. Je třeba říci, že to nebylo vše, co napsal. Je známa například kniha Data o výpočetních postupech, Optika, kde rozebíral perspektivu, či Základy hudby. Je vidět, že jeho obzor rozhodně nebyl upnut zcela na matematiku a geometrii.
Nicméně, jeho Stocheia, známější pod latinským názvem Principia, to byl základní kámen veškerých tehdejším matematických znalostí. Český překlad Základy je v tomto směru poněkud nešťastný, mnohem lépe jsou na tom třeba Angličané se svým „Elements“. Mnohem vhodnější by bylo pojmenování „Základní prvky“, což ostatně odpovídá řeckému názvu.
Základy tvoří celkem 13 knih a představují učebnici a souhrn všech tehdejší matematických vědomostí. Důležité přitom je, že Euklides postupuje striktně logicky, kdy jsou nejprve zavedeny základní pojmy a definováno pět základních axiomů, z kterých je následně odvozena veškerá tehdejší geometrie. Fakt, že se tak bohatá věda, jakou je geometrie, dá odvodit z pouhých pěti základních pravidel, ten po tisíciletí fascinuje jak matematiky, tak amatérské zájemce. Tato logická stavba se stala vzorem dalších teorií až dodnes.
Knihy v antice
Je třeba si uvědomit, že zde zmiňované tehdejší knihy nebyly svazky, jak je známe dnes, ale svitky. To v důsledku znamená, že tehdejší kniha byla mnohem kratší, než na co jsme dnes zvyklí. Důvod byl ryze praktický – svitek lze pouze převíjet, ne jím listovat, kromě toho se psalo pouze na jednu stranu svitku. Cokoliv v něm vyhledávat znamená postupně jej převinout až do požadovaného místa. To je jednak pracné, kromě toho se tím svitek opotřebovává. Proto byla tehdejší díla dělena do více „knih“, což bylo mnohem praktičtější.
Je také důležité si uvědomit, že tehdejší knihy byly samozřejmě opisované, knihtisk ještě neexistoval. Také nebyly psány na papír, ale papyrus (případně později pergamen), což zní sice podobně, ale ve skutečnosti je to zcela jiná látka. V praxi to fungovalo tak, že se nad svitky hrbilo několik opisovačů, zatímco jeden zřízenec předčítal originální text. Přepisování bylo nutné, jelikož původní svitky se rychle opotřebovávaly To v důsledku znamenalo obohacení původního textu o různé chyby, které dalším a dalším přepisováním postupně košatěly.
I proto patřilo k jednomu z hlavních úkolů učenců z alexandrijské knihovny kritické zkoumání dostupných opisů a snaha po restauraci originálního textu. Vzhledem k omezené životnosti svitků byla mnohá starověká díla nenávratně ztracena a i ty, které se dochovaly, neznáme z originálů, ale ze středověkých opisů. Nacházeny jsou pouze zlomky starověkých svitků.
[********************]