Zlaté řetízky a prsteny, které neviděly zlato ani z rychlíku, patří k celkem běžným obchodním artiklům nejrůznějších podvodníčků. Stejně je tomu i s třpytivými „diamanty“ z kubického zirkonu. Historie podobných padělků a imitací sahá daleko do minulosti.
Cisterciáčtí mniši ze středověké Francie zdobili nejrůznější církevní předměty „tyrkysy“, které vyráběli speciálním postupem z klů vyhynulých pravěkých mastodontů. Kly těžili z nalezišť v podhůří Pyrenejí a apatit klu pak pečlivým žíháním za zvýšených teplot měnili na tyrkysově modrý odontolit.
Teď nalezli španělští archeologové vedení Carlosem Odriziolou z university v Seville důkazy o pravěkém padělání jantaru. Svůj objev zveřejnili ve vědeckém časopise PLOS One.
Cenné slzy Slunce
Jantar patřil od pravěku k vysoce ceněným materiálům. Lákal svou jedinečnou barvou, ale na většině území Evropy byl nesmírně vzácný. Jantar nebyl zdaleka ceněn jen pro svůj vzhled, ale také proto, že v sobě měl skrývat síly pocházející ze Slunce.
Už starořímský učenec Plinius sice správně vykládal původ jantar zkameněním pryskyřice stromů, ale dlouho předtím se tradovalo, že jantar vzniká působením slunečních paprsků na půdu v místech, kde slunce vychází nad obzor a dotýká se tam země. Z těchto bájných krajů daleko na východě mělo jantar přinášet moře a vyvrhávat jej na pobřeží.
Staří Řekové spojovali vznik jantaru se záhubou Faethóna – syna boha slunce Hélia. Když se Faeton zřítil s otcovým ohnivým vozem z oblohy, proměnily se jeho sestry ze žalu ve stromy. Místo slz ronily pryskyřici, z které se stal jantar.
Ve starověku se s jantarem čile obchodovalo po Jantarové stezce, spletité síti cest, které vedly z Pobaltí do Středomoří. Některé z odnoží Jantarové stezky přetínaly i naše území. Baltský jantar putoval až do Egypta, do Mykén a k dalším starověkým středomořským kulturám.
Pravěcí falsifikátoři
V jeskyních La Molina poblíž Sevilly byly objeveny hroby z doby kolem roku 3000 př. n. l., v kterých byli nebožtíci pohřbeni s dary ze slonoviny, zlata a vysoce ceněné rumělky čili cinabaritu. Našly se tu také zvláštní korálky, které pod nánosem nečistot skrývaly lesklou, jasně žlutou hmotu podobnou jantaru. Pečlivé analýzy však odhalily, že korálky jsou vyrobeny z lastur mlžů a pokrytých pečlivě navrstvenými povlaky z borovicové pryskyřice.
Velmi podobnou imitaci jantarových korálků našli archeologové vedení Carlosem Odriziolou také v jeskyni Cova del Gegant nedaleko Barcelony. Také tady byly korálky uloženy do hrobů zámožných lidí. Ti dostali mezi pohřebními dary dokonce i korálky z pravého jantaru. Proč by nosili vedle šperků z vysoce ceněného materiálu i ubohou pryskyřičnou imitaci? Je to jako kdyby si dneska někdo nechal do náhrdelníku z pravých perel přidat lacinou skelněnou imitaci.
Carlos Odriziola se domnívá, že pravěcí boháči sedli na lep podvodníkům, kteří jim prodávali imitaci jantaru jako originál. Umění falsifikace jantaru mělo zřejmě na Pyrenejském poloostrově hodně dlouhou tradici. Pohřebiště v Cova del Gegant je o plných tisíc let mladší než hroby v jeskyni La Molina. Padělky z obou míst přitom byly vyráběny velmi podobným postupem.
Pramen: PLOS One, Titulní foto: Ann Porteus, CC BY 2.0