Objevili se na hranicích římského impéria kolem roku 370 n. l. a jen o pár desetiletí později jejich vojska vedená legendárním Attilou srazila Řím na kolena. Evropskými dějinami se Hunové sice jen mihli, ale zanechali za sebou nesmazatelnou stopu. Co byli zač a odkud přišli?
Historici na tohle téma spřádají jednu teorii za druhou. Už v roce 1757 přišel Joseph de Guignes s názorem, že pojmenování Hun je odvozeno od slova Siungnu. Tím byli označováni stepní nomádi, kteří začali kolem roku 200 př. n. l. ohrožovat západní a severní oblasti čínské říše. Série intenzivních vojenských konfliktů se táhla po více než dvě století.
Čínští Chanové vybojovali se siungnuskou konfederací nejméně čtyři velké bitvy, a nakonec své protivníky na hlavu porazili. Poražení Siungnuové se měli podle některých historiků vydat na západ a o tři staletí později se měli objevit ve střední Evropě jako Hunové.
Odkud tedy přišli?
Teorii o siungnuských kořenech Hunů zastávali experti bezmála dvě staletí. V polovině toho minulého ji však podrobil drtivé kritice antropolog Otto Maenchen-Helfen a vypadalo to s ní bledě.
Masová migrace nomádů z oblasti dnešního Mongolska do střední Evropy se jevila jako krajně nepravděpodobná. Navíc se pohřební praktiky Siungnuů a Hunů příliš nepodobají a také prodleva tří staletí mezi pádem nomádské konfederace v Asii a nástupem Hunů v Evropě se zdála vědcům příliš dlouhá.
V poslední době ale někteří vědci teorie o siungnuském původu Hunů rehabilitovali. Neměli však v rukou důkazy, kterými by teorii podpořili. Mnohé ze záhad spojených s Huny nyní vyřešila nová studie mezinárodního týmu vedeného českou genetičkou Zuzanou Hofmanovou působící na Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a na Masarykově univerzitě v Brně. Výsledky tohoto výzkumu uveřejnil vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.
Vazby Hunů na Mongolsko
Genetici analyzovali DNA izolovanou z ostatků 370 lidí nalezených na území dnešního Maďarska. Pokryli tak změny dědičné informace obyvatel této oblasti v období dlouhém osm staletí, zhruba od roku 200 př. n. l. do roku 600 n. l. Vědci přečetli také DNA 35 lidí, kteří v 3. a 4. století sídlili na území dnešního Kazachstánu.
Analyzovali rovněž dědičnou informaci hunských obyvatel Panonské nížiny pochovaných v 5. až 6. století podle tradic typických pro nomády z východních stepí. Výsledky studie hodnotí odborníci jako převratné. Jasně prokázaly, že někteří Hunové byli přímými potomky siungnuské elity, která žila o tři staletí dříve a pět tisíc kilometrů dál na východ ve stepích mongolské vysočiny.
Genetická příbuznost dokládající původ Hunů
„Buď to byli přímí potomci, nebo přímí potomci blízkých příbuzných siungnuské elity,“ říká člen výzkumného týmu Guido Alberto Gnecchi Ruscone z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. „Je pravděpodobné, že byli součástí skupiny válečníků, kteří si udrželi kulturu pocházející z mongolských stepí."
Lidé s přímou pokrevní vazbou na elitu Siangnuů však představovali pouhý zlomek hunské populace. Zbytek pocházel z oblastí, odkud to bylo do střední Evropy podstatně blíž než z domoviny Siungnuů.
„Objevili jsme sice jedince, kteří mají pokrevní vazby s východem, ale netvrdíme, že došlo k masové migraci," upozorňuje Zuzana Hofmanová.
Hroby Hunů ukrývají nebožtíky pochované velmi různorodým způsobem. Někteří měli uměle deformované lebky, protože jim rodiče v útlém dětství, dokud byly kosti lebky tvárné, stahovali obinadly mozkovnu tak, aby získala protáhlý tvar. Jiní nebožtíci byli pohřbeni s hlavami a kůžemi koní, což naznačuje spojení s etniky, která se proháněla na koních po rozlehlých pastvinách ve stepích táhnoucích se napříč střední Eurasií.
Tři století migrace
Výsledky genetických analýz odhalují, co se po zhroucení siungnuské říše před 1900 lety odehrálo. Poražená elita se rozprchla. Někteří zůstali v oblasti dnešního Mongolska, ale další odtud byli vytlačeni a hledali nový domov. Někteří se vydali na západ, což byl velmi nebezpečný podnik. Tito lidé museli projít přes území osídlená jinými národy. Místní se přívalu nomádů z východu bránili.
Proud migrantů putujících na západ tak neustále slábl, protože mnozí přišli o život v potyčkách s místními. Průchod cizím územím se neobešel bez ztrát na stádech zvířat, jež pastevci s sebou hnali. Lidé přicházeli o živobytí a to s sebou neslo další ztráty na životech. Fakt, že někteří lidé za těchto podmínek urazili během tří staletí 5000 kilometrů a došli do střední Evropy, si bezesporu zaslouží respekt.
Studie týmu vedeného Zuzanou Hofmanovou dokazuje, že migraci z Mongolska přežila jen hrstka lidí a ti se během 300 let přizpůsobili kulturám, s kterými přicházeli na své dlouhé pouti do kontaktu a s jejichž příslušníky plodili děti. Nesli si sebou dědičnou informaci Siungnuů a drželi si svou identitu, jež se odrážela v označení Hunové. Kulturou se však během dlouhé migrace přizpůsobili jiným etnikům. Proto se v jejich hrobech nenacházejí předměty typické pro pohřby Siungnuů, např. velké pozlacené bronzové přezky k opasku a další propracované ozdoby.
„Nevíme, jak sami sebe vnímali, jestli se i nadále považovali za příbuzné Siungnuů," říká Guido Alberto Gnecchi Ruscone.
Stále záhadný Attila
Nakonec tito lidé došli až do střední Evropy, kde se připojili k velmi různorodé směsici kmenů, z nichž některé byly místní, ale jiné do střední Evropy přišly podobně jako potomci Siungnuů. Jako Hunové pak byly označovány souhrnně všechny tyto kmeny poté, co je dokázal pod svým velením sjednotit Attila. Přitom ale neexistuje žádný důkaz, že v Attilových žilách kolovala krev Siungnuů a byl tedy „pravým“ Hunem. Z lingvistického hlediska se zdá, že jeho jméno prozrazuje spíše germánské a nikoli východoasijské kořeny.
Otázku Attilova původu by jednou provždy rozřešila analýza jeho DNA. Hrobka muže, před nímž se třásla římská říše, ale zatím objevena nebyla, i když po ní pasou nejen archeologové ale také lovci pokladů. Podle díla Getica gothského učence Jordanese, měl být vůdce Hunů pohřben s pohádkovým bohatstvím. Zatímco o Attilovi jsme se z vědecké studie týmu Zuzany Hofmanové nic nového nedozvěděli, o hordě, které velel, víme nyní mnohem víc.
Hunové byli v mnoha ohledech přirovnáváni k Avarům, kteří vtrhli do Evropy o dvě staletí později. Ti však přišli do Evropy velmi rychle poté, co jejich východoasijskou říši zničili Turci. Mnozí z jejich potomků nesli v dědičné informaci neklamné svědectví o východoasijském původu. Na tom se nic nezměnilo až do konce jejich vlády kolem roku 800. Předkové Attilových Hunů strávili na cestě na západ mnoho generací a mísili se s populacemi napříč Eurasií. Ale z genetického hlediska pro Evropu významní nebyli.
„Hunové dramaticky přetvořili politickou scénu Evropy. Jejich reálná genetická stopa – s výjimkou některých hrobů hunské společenské elity – byla velmi malá a omezená. Zdá se, že obyvatelstvo souhrnně označované za Huny bylo převážně evropského původu. Udržovalo místní tradice, které jen obohatilo o některé prvky, jež si s sebou přinesli přistěhovalci z asijských stepí,“ říká Zuzana Hofmanová o působení Hunů v Evropě.