Saňový pes Balto se proslavil v únoru roku 1925, když jako vedoucí pes spřežení dovezl zásilku antiséra proti záškrtu do aljašského Nome, kde právě zuřila epidemie této choroby. Na záškrt tehdy umírala drtivá většina nakažených. Nome bylo odříznuto od světa krutými podmínkami aljašské zimy s teplotami klesajícími k -60 °C a vichry dosahujícími rychlosti přes sto kilometrů v hodině.
Štafeta psích spřežení přepravila spásnou zásilku antiséra na vzdálenost přes tisíc kilometrů za pět a půl dne. Genetici vedení Beth Shapirovou z University of California v Santa Cruz nyní přečetli kompletní Baltův genom a porovnali jej s genomy 682 moderních psů a vlků. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Science.
Balto se narodil v roce 1919 v Nome v chovu Leonharda Seppaly, který šlechtil saňové psy pro závody saní tažených psími spřeženími. Pes, do kterého Seppala nevkládal velké naděje, dostal jméno po sámském cestovateli Samuelu Baltovi, který se jako člen expedice Fridtjofa Nansena na přelomu let 1888 a1889 zúčastnil prvního přechodu grónského ledovce.
Balto a další psi ze spřežení, které jelo poslední úsek na slavné cestě do Nome, putovali v březnu 1927 do Clevelandu ve státě Ohio, kde pro ně byla nejprve uspořádána přehlídka a následně jim byl dopřán „psí důchod“ v zoo v Brookside. Balto získal celou řadu poct a cen a má dokonce sochu v Central Parku na newyorském Manhattanu.
Když v roce 1933 zemřel, byla jeho vycpanina vystavena v Clevelandském přírodovědném muzeu, kde je k vidění dodnes. Právě malý kousek kůže z vycpaniny posloužil týmu Beth Shapirové k izolaci DNA a sekvenování kompletního genomu.
Dědičná informace psí celebrity
Baltova dědičná informace byla ve srovnání s dnešními psy výrazně rozmanitější. To platí i pro srovnání se současnými plemeny saňových psů, jako je sibiřský husky nebo aljašský malamut. Balto bývá někdy označován za sibiřského huskyho, ale ve skutečnosti měl v žilách ze dvou třetin krev aljašských saňových psů a jen čtvrtinu krve psů sibiřského původu. Také se nepotvrdily zkazky o tom, že Balto měl výrazný podíl krve divokých vlků.
Balto postrádal mutace, které mají za následek nejrůznější zdravotní komplikace a které jsou u dnešních prošlechtěných psích plemen zcela běžné. Jeho genom obsahoval varianty genů, které usnadňovaly přežití v drsných podmínkách Aljašky a námahu spojenou s tažením saní na dlouhé vzdálenosti.
„Balto měl varianty genů, jež souvisejí s vlastnostmi, jako je tělesná hmotnost, koordinace pohybu, utváření kloubů nebo síla kůže, což je přesně to, co byste očekávali od psa vyšlechtěného k běhu v prostředí Aljašky," vysvětluje členka výzkumného týmu Katherine Moonová z University of California v Santa Cruz.
Výzkum Baltovy DNA byl součástí rozsáhlého projektu Zoonomia, jehož výsledkem je 240 přečtených genomů nejrůznějších savců, od drobných hlodavců až po obří velryby.
Dlouhá historie saňových psů
Řada psích plemen klade své počátky do starověku, i když ve skutečnosti jsou výsledkem intenzivního křížení mezi blízce příbuznými jedinci, jež proběhlo před dvěma až třemi staletími. Původ saňových psů ale skutečně spadá až do konce poslední doby ledové.
„Ačkoli tažní psi jsou jednou z nejspecializovanějších skupin psů, jejich původu a evoluci se věnuje mnohem méně pozornosti než mnoha jiným skupinám psů,“ prohlašuje v úvodní větě článek publikovaný v roce 2020 v Science týmem genetiků vedených Mikkelem-Holderem Sindingem z Kodaňské univerzity.
Počátky domestikace psa kladou vědci do doby před 15 000 až 40 000 lety. Psi se tak stali prvními domestikovanými zvířaty, když předběhli o celá tisíciletí další domestikované živočichy, jako je skot, ovce, koza, kůň nebo prase. Na základě genetických analýz došel Sinding se svými spolupracovníky k závěru, že první saňové psy vyšlechtili pravěcí obyvatelé Sibiře na konci poslední doby ledové asi před 9 500 lety.
Vědci sekvenovali genomy deseti moderních grónských saňových psů, dále pak DNA izolovanou z 9 500 let starých ostatků psa nalezeného na sibiřském ostrově Žochov v hrobě společně s vybavením pro tažení saní, a DNA z 33 000 let staré vlčí čelisti ze Sibiře, jíž vědci přezdívají „Yana“. Tyto genomy byly poté porovnány s DNA 114 moderních psů zeměpisně i geneticky odlišných plemen. Z těchto dat pak vědci vytvořili jakýsi psí rodokmen.
Analýzy potvrdily, že Yana byla mimo jakoukoli pochybnost vlk. Pes z ostrova Žochov se ukázal jako příbuzný moderních psů. Jeho DNA vykazovala vysokou podobnost s husky, malamuty, a především grónskými saňovými psy. Pravěcí sibiřští psi jsou tedy předky všech moderních saňových plemen psů.
Nepřekvapila ani vysoká podobnost genomů psa z ostrova Žochov s grónskými saňovými psy, protože grónští psi byli chováni po tisíciletí v izolaci od jiných psů a představují tedy jakousi genetickou „konzervu“.
„Obyvatelé Arktidy a jejich psi žijí společně déle než 9 500 let. K tažení saní používají tito lidé po celou dobu stále stejné psy,“ shrnul výsledky výzkumu Sinding. „Většina moderních saňových psů sdílí předky s 9500 let starým saňovým psem ze Sibiře.“
Záhada vlčí krve
Dlouhá historie saňových psů odhalená genetickým výzkumem je v souladu s archeologickými nálezy. Na Sibiři se našly předměty z pozdního paleolitu vyřezané z kostí, parohů a mamutoviny a používané k upevnění popruhů psích postrojů k saním. Způsob, jakým se postroje k saním v pravěku na Sibiři upevňovaly, nápadně připomíná styl zapřahání psů používaný dodnes Inuity.
Konstrukce lehkých saní spolu s vyšlechtěním odolných tažných psů zajistila pravěkým obyvatelům Sibiře účinnou strategii pro přežití v drsných podmínkách Arktidy a pro cestování na dlouhé vzdálenosti. Saňoví psi získali ještě v pravěku určité množství dědičných vloh od volně žijících vlků, ale pravěcí vlci z americké Arktidy se na jejich dědičné informaci nijak nepodíleli.
To bylo překvapivé zjištění, protože u jiných psích plemen ke křížení s vlky občas docházelo a také grónští Inuité jsou přesvědčeni, že ke křížení jejich psů s vlky čas od času dochází. Podle Sindinga je absence vlčí DNA v dědičné informaci saňových psů vysvětlitelná „selekcí proti hybridům“. Lidé aktivně bránili svým psům v páření s vlky a pokud už k němu došlo, nevybírali si tyto křížence k dalšímu chovu.
Hybridi zřejmě nesplňovali nároky Inuitů na dobré saňové psy. Pokud se do krve amerických saňových psů přeci jen dostala nějaká krev vlků, pak je jí tak málo, že může její příměs genetickým analýzám snadno uniknout.