Medicína | Osobnosti vědy a techniky

Hippokrates: Příběh prvního skutečného lékaře

  • O své zraněné a nemocné dokázali pečovat už lovci mamutů
  • Lékařská péče dřív byla neodmyslitelně spojena s kultem, zaříkáváním a magií
  • První skutečný lékař tuto představu odvrhl
Kapitoly článku

Nesprávná, leč podnětná teorie

Klíčovým Hippokratovým tvrzením bylo, že zdraví znamená rovnováhu, zatímco nemoc je jejím narušením. Rovnováha (a tedy zdraví) závisí na správné životosprávě, které Hippokrates věnoval velkou pozornost. Doporučoval střídmé jídlo i pití, pravidelné tělesné cvičení a sex, pobyt pokud možno ve zdravém prostředí, prostě vše, co by doporučili i dnešní lékaři.

Rovnováha v těle může být narušena tehdy, když dojde k nežádoucí koncentraci tělesných šťáv v různých orgánech. Úkolem lékaře je přispět díky svým znalostem a schopnostem k tomu, aby pokud už došlo k narušení této rovnováhy, a tedy vypuknutí nemoci, aby bylo toto napraveno a rovnováha opět obnovena.

Vzhledem k tomu, že pro zákaz pitev lidských těl nevěděl Hippokrates (a i jiní starověcí lékaři) prakticky nic o lidské anatomii a vnitřním uspořádání orgánů, neměl pochopitelně žádné znalosti o jejich funkci a fyziologii. Proto si vytvořil teorii čtyř tělesných šťáv, nazývaných chymoi, které podle jeho představ ovládají tělo a jsou za jeho zdraví zodpovědné. Tento systém čtyř šťáv bylo možné dobře propojit s dalšími tehdejšími představami o světě – tedy se systémem čtyř elementů (voda, vzduch, země, oheň), jejich vlastností, a dokonce i se čtyřmi základními lidskými temperamenty, které popsal.

Hippokrates vycházel z pouhého vnějšího pozorování, a proto se dopracoval k představám, které nám dnes připadají poněkud absurdní. Rozeznával čtyři tělesné šťávy – krev, hlen, černou a žlutou žluč – přičemž každá byla za něco zodpovědná.

Ještě tak nejjednodušší to je u krve. Byla podobně jako míza považována za životodárnou tekutinu, neustále přítomnou v organizmu, ačkoliv i její přebytek mohl škodit. Zvláště v jarních měsících, kdy je prý krev dominantní tekutinou (ano, i čtyři roční období byly spojeny se zmíněnými čtyřmi šťávami) je pro mladší jedince dobré vyvarovat se všeho, co by mohlo přispět k její tvorbě. Případně lze zbavovat organismus krve jejím pouštěním – ovšem je třeba zdůraznit, že Hippokrates neučinil z pouštění žilou tu po staletí oblíbenou a tragicky mylnou léčebnou metodu.

Hlen byl také vždy v malém množství přítomen v organismu, a zvláště v zimních měsících mohl převládnout. Způsoboval nachlazení a byl symbolem flegmatiků, tedy obyvatelů severu. Aby to temperamentním jižanům nebylo líto, i oni měli svou tekutinu – žlutou žluč. Tu prý bylo možné pozorovat například při úplavici ve stolici či při zvracení. Obé přitom naznačovalo, že se tělo této škodlivé tekutiny pokouší zbavit, což jako by podporovalo správnost představy o škodlivosti této šťávy.

Černá žluč, poslední z tělesných šťáv, byla výjimečná. Především tedy tím, že nic takového se v těle nevyskytuje, ale to Hippokrates nevěděl. On této záhadné tekutině přisuzoval základní škodlivou roli. Byla považována za příčinu tmavého odstínu zaschlé krve a v těle být na rozdíl od přechozích šťáv neměla.

Jak léčit?

Teorie to tedy byla v podstatě fascinující, protože spojovala to, co se tehdy považovalo za základ světa, tedy čtyři elementy a jejich vlastnosti, s lidským zdravím. Vypadalo to hrozně logicky, což podle starověkých Řeků znamenalo, že to muselo být pravdivé. Nějakým dokazováním se nikdo nezabýval, ostatně, experimentální důkazy odsuzoval i Aristoteles, největší kapacita řecké filozofie a vědy.

Otázka ovšem zněla, jak léčit? Co tato teorie znamenala pro praxi? Hippokrates kladl zásadní důraz na psychologickou stránku věci. Lékař si musí se svým pacientem vybudovat důvěrný vztah a detailně jej pozorovat. Právě diagnostice věnoval velkou pozornost. Upřímně řečeno, nic moc dalšího ani dělat nemohl. Ano, teorie vyžadovala navrácení rovnovážného stavu, ale jak to udělat?

Hippokrates byl v tomto směru velmi konzervativní. Například jemu přisuzovaná lékařská přísaha zakazuje řezat lidská těla. Dnes to nechápeme, ale tehdy šlo o velmi racionální opatření. Chirurgií se totiž tehdy věnovali především ranhojiči, kteří byli zkušení díky ošetřování válečných poranění. Chirurgie byla praktickou „manuální“ záležitostí, a jako každá manuální činnost stála v očích Řeků níže než samotné lékařství. Proto bylo lepší, když se jí lékaři nezabývali, ještě by mohli něco pokazit.

Na druhé straně ale Hippokrates věděl, jak dobře ošetřovat rány, jak je obvazovat, odstraňovat hnis atd. Popisoval ošetření zlomenin, odstraňování močových kamenů a při gangrénách připouštěl amputace.

Stejně konzervativní byl Hippokrates i ve vztahu k lékům. Neměl je prostě rád a raději doporučoval změny stravování. Dnes to opět moc nechápeme, ale když si uvědomíme, čím se tehdy „léčilo“, tak se tomu nelze divit. Ačkoliv byly známy určité léčivé látky, v té ohromné změti „zaručených receptů“ se bohužel ztrácely, nikdo jejich účinnost nedokázal klinicky testovat, takže ve výsledku mohly spíše uškodit.

Zkrátka, léčba dle Hippokrata byla především pasivní a vlastně úplně nejlepší bylo, aby se pacient vyléčil sám, přičemž lékař mu měl zajistit co nejlepší podmínky. Hippokrates ale díky svým zkušenostem skvěle rozvinul umění prognózy. Dokázal nejen správně diagnostikovat chorobu, ale i prognózovat její další vývoj. To dělalo na okolí velký dojem, ovšem bohužel to často končilo tak, že byl nemocný informován, jak se jeho nemoc bude dále krásně rozvíjet až k neodvratné smrti. Jinými slovy, sice vás nevyléčil, ale řekl vám, čím trpíte a jak umřete. Aspoň byl upřímný.

Dnes to zní děsivě, ale tehdy se to cenilo. Při tehdejší absolutní neznalosti o podstatě nemocí a fyziologie bylo jakékoliv léčení většiny chorob spíše šarlatánstvím či sázkou do loterie. Zní to možná paradoxně, ale přiznání nemohoucnosti působilo férově, a i proto si pacienti hippokratovských lékařů vážili.

Příkaz „především pacientovi neškodit“ byl základem Hippokratovy lékařské přísahy, kterou se stal slavným až dodnes. Je sice jisté, že dnešní lékaři se již nedovolávají boha Asklépia a jeho pomocnice Hygieie, stejně tak se neřídí tím, že by neměli řezat lidská těla, no a že by svůj život uchovávali v čistotě a bohabojnosti, to je asi také věc názoru a ostatně s léčením to nesouvisí. Leč tomu základnímu Hippokratovu příkazu jsou věrní a k odkazu k tomuto otci medicíny se dodnes hlásí. A to navzdory faktu, že jeho značně pasivní způsob léčby, nazývaný občas „meditací nad smrtí“, je už dnes dávno překonaný.

Témata článku: Zdraví, Historie, Medicína, Léky, Osobnosti vědy a techniky, Lidé, Egypt, Chirurgie, Lidské zdraví, Největší kapacita, Platón, Lidská anatomie, Řím, Starověk, Občanství, Přebytek, Mezopotámie, Skutečný život, Roční období, Hippokrat, Vysoký věk, Organismus, Převratná myšlenka, Mocnost, Filozof


Určitě si přečtěte