Hippokrates: Příběh prvního skutečného lékaře

  • O své zraněné a nemocné dokázali pečovat už lovci mamutů
  • Lékařská péče dřív byla neodmyslitelně spojena s kultem, zaříkáváním a magií
  • První skutečný lékař tuto představu odvrhl
Kapitoly článku

Najít v historii prvního člověka, který se pokoušel léčit, je nemožné. Už lovci mamutů dokázali pečovat o své zraněné a nemocné. Nějak. To samé lze říci i o prvních civilizacích, o Sumerech, Babylóňanech, Egypťanech a dalších.

Jenže všude byla ta péče neodmyslitelně spojena s kultem, se zaříkáváním, s magií. Vždyť nemoc nevzniká jen tak od sebe, to bohové či démoni jsou za ni zodpovědní a je třeba si je naklonit. Až první skutečný lékař tuto představu odvrhl – Hippokrates. Bylo to v podstatě to nejdůležitější, co dokázal.

Hippokrates se narodil někdy kolem roku 460 př.n.l. a zemřel přibližně v roce 377 př.n.l. Jeho rodištěm byl s největší pravděpodobností ostrov Kós, či některý jiný z dodekanézských ostrovů. To je asi tak vše, co o jeho skutečném životě víme.

Co o něm víme

Samozřejmě, mnohem pozdější životopisci (první z nich, Soranus, žil až v druhém století našeho letopočtu) toho napsali daleko více. Jeho otcem byl prý Heraklidés, matka Praxitela, měl dva syny a jednu dceru a svou „živnost“ nakonec předal svému zeti Polybiovi.

V mládí prý procestoval celé Řecko a nechybí ani tvrzení, že v roce 430 potlačil v Aténách epidemii moru, za což mu prý bylo přiznáno čestné občanství města. Vzhledem k tomu, že v silách tehdejší medicíny absolutně nebylo, jak proti moru zasáhnout, a také vzhledem k tomu, že ve skutečnosti to byla epidemie břišního tyfu, je to zpráva sice zajímavá, leč asi nepravdivá. Jako ostatně mnohé jiné.

Je to bezesporu pozoruhodné. Hippokrates žil na samém vrcholu starořeckých dějin. Jeho současníky byli Sokrates, Platón, Aristoteles, Perikles, Feidias, Sofokles, Euripides, Aristofanes… a mnoho a mnoho dalších slavných i méně slavných, ke kterým dodnes vzhlížíme s úctou. Dá se bohužel říci, že o většině z nich toho víme více než o Hippokratovi. Jeho život je pro nás v podstatě neznámý.

Ne, že by o něm jeho současníci nevěděli. Platón se o něm zmínil ve dvou svých spisech, přičemž ho pochválil, že je to lékař s filozofickým přístupem k této vědě. Dále se o něm zmínil Aristotelův žák Menón ve své knize o historii lékařství. Bohužel, jsou to vše pouhé krátké poznámky.

Co víme celkem bezpečně je, že se pravděpodobně vyučil nejen u svého otce a dědečka a v Asklépionu na Kósu, načež následně cestoval po celém Řecku a zemřel v Larisse ve vysokém věku více než osmdesáti let. Neměl nikde „stálou lékařskou praxi“, nezaložil nikde nemocnici či nějaké podobné lékařské zařízení. Léčil a hodně psal. Je mu připisován rozsáhlý soubor asi sedmdesáti svazků Corpus Hippocraticum.

Hippokratovo dílo

Corpus Hippocraticum je nesmírně důležitý pramen popisující znalosti starořecké medicíny, bohužel není už dnes možné určit, které ze spisů sepsal Hippokrates sám a které jeho žáci. V té době bylo běžné, že žáci se při sepisování vlastních knih zaštiťovali jménem svého slavného učitele, nepovažovalo se to za nic špatného.

Celý soubor prošel později kolem roku 250 př.n.l. redakcí v Alexandrijské knihovně, kdy byly texty různě doplněny, přeházeny, upraveny, takže dnes již ani jazykovým rozborem není možné zjistit Hippokratovo autorství jednotlivých knih. Odhaduje se, že se na nich podílelo přinejmenším 19 autorů.

Knihy z tohoto souboru se nezabývají pouze medicínou. Jsou tu aforismy, úvahy o umění, o právu či snech. Samotný Hippokrates snad sepsal pouze 14 těchto knih a vytvořil svou vlastní lékařskou teorii, jejímž základem je jednoduché, ale v dobovém kontextu převratné přesvědčení – že zdraví a nemoci lze vysvětlit racionálně, bez závislosti na nadpřirozených silách.

Pokud je známo, Hippokrates byl v tomto ohledu první, kdo zavrhl jakýkoliv vliv bohů, démonů či jiných sil na lidské zdraví. Zpronevěřil se tím i svým pravděpodobným učitelům z Asklépionu, kteří věřili, že přízeň boha lékařství Asklépia je pro léčení zásadní.

Asklépios a jeho svatyně

Asklépios byl řecký (později i římský pod jménem Aesculapius) bůh lékařství. Dle legendy šlo původně o významného léčitele, tak významného, že mu byl později stejně jako jeho dceři Hygieie přiznán božský statut, no a aby nepřišel zkrátka, byl prohlášen za Apollonova syna. Mimochodem, vyučoval ho prý kentaur Cheirón, jehož dalším žákem byl například slavný Achilles, takže se Asklépios ocitl v té nejlepší, bohužel legendární společnosti. V tomto směru na tom byl například slavný egyptský učenec Imhotep podobně.

Na Asklépiovu počest byly později stavěny chrámy, v nichž byl uctíván a kde se místní kněží zabývali léčením. Těchto Asklépionů bylo v Řecku několik, nejslavnější na ostrově Kós a v peloponéském Epidauru. Léčení spočívalo v přespání ve svatyni, přičemž poté nemocný oznámil kněžím své sny a dle nich (případně dle výše darů) byla navrhnuta terapie. Často byly používány koupele, cvičení, k mnohým obřadům se používaly nejedovatí hadi, tedy Asklépiovo posvátné zvíře. Z toho, co o těchto „nemocnicích“ známe, lze jen těžko odhadnout, co se zde vlastně Hippokrates asi tak mohl naučit, neboť jeho léčení s nadpřirozenem nepočítalo.

Dnes už nejsme schopni docenit, jak to byla převratná myšlenka. Lékaři v Egyptě či Mezopotámii byli úzce spjati se zaříkávači, a kromě vlastního léčení patřila k souvisejícím praktikám i magie a snaha naklonit si přízeň těch, kdo za příslušné nemoci mohou. Šlo to až tak daleko, že v pantheonu či démonologii těchto civilizací existovaly bohové, démoni či jiné nadpřirozené bytosti zodpovědné za tu či onu strašnou metlu lidstva.

Tak například ženský démon (či démonka?) Lamaštu měla v Asýrii či Babylónii na starost rodící ženy, kterým pokud možno škodila, způsobovala horečku omladnic, zabíjela novorozené děti, no prostě snažila se a v těch dobách s primitivními znalostmi a neexistencí hygienických návyků se jí skvěle dařilo. Jak lehké bylo vlastní nevědomost či selhávání hodit na bedra nějakého toho nadpřirozeného činitele!

S tím vším učinil Hippokrates konec. Jenže musel tím pádem vyřešit jiný zapeklitý problém. Jestliže nemoci nezpůsobují nadpřirozené mocnosti, co teda?

Hippokrates proto vytvořil ucelenou teorii, která vysvětlovala vznik nemocí a navrhovala i možnost léčení. Teorie to byla od základů nesprávná, ovšem i tak znamenala z výše uvedených důvodů pokrok.

Foto: Raed Mansour, CC BY 2.0

Témata článku: Historie, Medicína, Zdraví, Lidé, Léky, Osobnosti vědy a techniky, Egypt, Lidská anatomie, Skutečný život, Lidské tělo, Šťáva, Zaručený recept, Rozsáhlý soubor, Tekutina, Sumer, Řecko, Léčení, Druhá strana, Velká pozornost, První člověk, Tmavý odstín, Mocnost, Hippokrat, Teorie, Roční období

Určitě si přečtěte

Nálada ovlivňuje imunitu: Schizofrenie jako důsledek autoimunitní reakce?

Nálada ovlivňuje imunitu: Schizofrenie jako důsledek autoimunitní reakce?

** Je dobře známo, že průběh imunitních reakcí je více či méně negativně ovlivněn duševním rozpoložením ** Velmi zajímavé je například jasně prokázané „placebové“ ovlivnění imunopatologických reakcí ** Odborníci se tyto poznatky snaží využít k tvorbě nových způsobů léčby

Včera | Hořejší Václav | 2

Oxford chce vytvořit první zónu s nulovými emisemi

Oxford chce vytvořit první zónu s nulovými emisemi

17.  10.  2017 | Černý Jiří | 3

Geny pro bílou kůži jsme podědili od Afričanů

Geny pro bílou kůži jsme podědili od Afričanů

** Obyvatelé subsaharské Afriky jsou z hlediska genů pro barvu kůže překvapivě pestří ** Afričany proto nelze hodit do jednoho pytle s označením „černoši“ ** Mnohé varianty pro světlou pokožku zdědili evropští „běloši“ od afrických předků

17.  10.  2017 | Petr Jaroslav | 30

Bytefest: svátek starých počítačů přitáhl nadšence a jejich retro stroje

Bytefest: svátek starých počítačů přitáhl nadšence a jejich retro stroje

** V Praze o víkendu proběhl Bytefest, což je setkání nadšenců starých počítačů spojené s výstavou ** K vidění byla směs osmibitů i o něco mladších a výkonnějších strojů ** Většina počítačů byla funkčních

16.  10.  2017 | Tronner Pavel | 12