Kapitoly článku:
U některých vynálezů nám vůbec nepřijde na mysl, že i něco tak samozřejmého musel někdo vynalézt. Jenže nic na světě není tak samozřejmé. To platí i o továrně a její organizaci. Málokdo dnes tuší, že za vynálezem tovární výroby nestál nějaký slovutný ekonom, podnikatel či mecenáš techniky, ale obyčejný nevzdělaný, ba dokonce jen částečně gramotný holič.
Příběh Richarda Arkwrighta je klasickou ukázkou „jak chudý synek ke štěstí vlastním přičiněním došel“. Narodil se jako sedmé nejmladší dítě do rodiny krejčího a to roku 1732 v Prestonu. Je třeba říct, že rodina nepatřila k těm úplně nejchudším, to rozhodně ne, nicméně svému synovi nedokázali zajistit ani patřičné vzdělání, takže číst a psát jej učila sestřenice, a to s dost diskutabilním výsledkem.

Sir Richard Arkwright (olejomalba, kolem roku 1790)
Stal se učedníkem u pana Nicholsona, což byl holič v nedalekém Kirkhamu, no a po učení se osamostatnil a pustil se i do výroby paruk. V tehdejší době byla paruka znakem lepší společnosti, takže v tomto ohledu si nemohl stěžovat na nedostatek zákazníků.
Vlasy si sháněl sám, putoval po městech a vesnicích a stříhal chudá děvčata, aby z jejich vlasů zhotovil paruky pro ty mnohem bohatší a obvykle i mnohem méně pohledné.
Začátky s parukami
Na rozdíl od ostatních výrobců paruk byl ale Arkwright zkoumavý a nehodlal se se svým postavením spokojit. Největším problémem, na který při výrobě narážel, byla barva vlasů, která se nedala přizpůsobit. Kromě toho, pro jednu konkrétní paruku potřeboval vlasy jednoho konkrétního odstínu, což se taktéž špatně realizovalo.
Barvení se tehdy dělalo pomocí pudrování, což byla pochopitelně časově náročná a neefektivní činnost. Naštěstí, barevný odstín v této době preferovaný (alespoň u mužských vlasů) byla bílá, u ženských různé odstíny šedé, což výroby paruk zjednodušovalo.
Arkwright se s pudrem odmítal spokojit a přemýšlel, čím jej nahradit. Výsledkem jeho experimentů byla speciální voděodolná barva na paruky, jeho první zásadní vynález, který mu vydělal jmění nutné pro veškerou další práci. Po celá padesátá, a i částečně i šedesátá léta se i nadále věnoval parukám a nic nenasvědčovalo tomu, že tento schopný podnikatel se stane stěžejní postavou počáteční fáze průmyslové revoluce.
Pak ale, bůhvíproč, najednou o paruky ztratil zájem, a naopak ho zaujalo přadláctví. Proč? To je opravdu těžká otázka. Možná si domyslel možnosti, které tento obor nabízí, došlo mu, že zatímco parukami se zdobí jen pár papalášů, oblékat se musí všichni. Těžko říct, proč Arkwright nepokračoval v zavedeném podniku a vrhl se do zcela nového oboru, kterému doposud vůbec nerozuměl.
Experimenty se spřadacím strojem
Bylo to v době, kdy se zrodila první Jenny, tedy první spřádací stroj, ovšem zatím pouze pro domácí použití, jehož mechanizace nebyla v té době možná. Jeho vynálezce Hargreaves ale vůbec neplánoval jeho masovou výrobu nebo nasazení.
Arkwright si jako první uvědomil, že tady se mu nabízí šance. Ne, s Jenny se toho moc dělat nedalo, ostatně její nitě nebyly moc kvalitní. Ale co vymyslet jiný, lepší stroj?
V této době, tedy v létech 1763-67, se přesně stejným problémem zabýval ve městě Leigh i vynálezce Thomas Highs. Společně se svým sousedem, což byl hodinář jménem John Kay (nebyl nijak příbuzný s vynálezcem létajícího člunku) postupným experimentováním vyvinuli metodu předení s pomocí válečkového průtahu příze. Jenže – asi z finančních důvodů – si svůj stroj nedal patentovat.
Těžko říct, jak se o jeho práci Richard Arkwright dozvěděl. Dnes v době globální vesnice by stačilo pár hloupě umístěných fotek na Facebooku, ale v Anglii 18. století se informace přeci jen šířily pomaleji. Nějak se ale šířit musely, protože už v roce 1767 najímá Arkwright Johna Kaye, aby spolu vymysleli nový spřádací stroj s válečkovým průtahem. Oba se přestěhovali do města Prestonu a započali s experimenty.
Nadějný nápad a boj o patent
Kay nejprve pro Arkwrighta postavil model jeho stroje, který správně fungoval a přesvědčil pana podnikatele, že něco takového opravdu může být užitečné. Po celý rok 1768 se oba věnovali jeho vylepšování. Podivné zvuky, vycházející z jejich dílny, byly sousedům podezřelé, takže je neminulo obvinění z čarodějnictví.
Poté, co byl hotový stroj roku 1769 patentován, stěhuje se Arkwright do Nottinghamu a zde staví první malou továrničku. Jenže na rozdíl od všech svých předchůdců on moc dobře pochopil, že lidské paže nejsou pro pohon strojů vhodné, a tak jeho „spinning frame“ poháněly koně. Šlo o klasický „proof of concept“, tedy ověřování, zda celá myšlenka nestojí na vodě. Zda je životaschopná.
Mezitím se rozkmotřil s Johnem Kayem, kterému se doneslo, že na patentové přihlášce jeho jméno vůbec nefiguruje. Kay se přitom domníval, že to byl spíše on, než Arkwright, který vynález realizoval.
Dnes už těžko rozsoudit, na čí straně stála pravda, protože Arkwright měl s Kayem sepsanou smlouvu na 21 let, v níž Kay přislíbil spolupráci a mlčenlivost o všem, co spolu dokáží vytvořit. Každopádně, rozešli se ve zlém a už nikdy spolu nespolupracovali. Kay svým útěkem z Arkwrightova domu smlouvu porušil, což se později při patentových sporech ukázalo jako dost důležité.
První továrna na světě
Myšlenka sama na vodě nestála, ale poměrně brzy se ukázalo, že právě voda je to, co tomu pokusu o první továrnu chybí. Koňský pohon se totiž neosvědčil a Arkwright dospěl k závěru, že nejlepší bude pohánět stroje vodou. Jenže ta právě v blízkosti chyběla. Místo bylo vybráno špatně.
Pro novou, tentokráte vodou poháněnou továrnu, byl po dlouhém zvažování zvolen Cromford. Navzdory pečlivému výběru, kdy se především zvažoval dostatek vody, a to celoroční včetně jejího nezamrzání v zimním období, ani toto umístění nebylo nejšťastnější. Předně byla oblast špatně dostupná, chyběly dobré cesty, případně blízká splavná řeka.

Dochované dělnické budovy v Cromfordu
Dále se ukázalo, že městečko je příliš malé, aby dokázalo ubytovat dvě stovky pracovníků první továrny. Holt, chyběly zkušenosti, když je něco poprvé, tak je třeba je teprve získat. Vše se musíte postupně naučit. Arkwright byl na toto plně připraven.
Na onu první továrnu neměl dostatek peněz, proto si sehnal tři společníky a roku 1771 byla postavena pětipatrová budova, základ celého provozu. Učení probíhalo za pochodu.