Jeden stroj za druhým
O rok později přišel Arkwright s další inovací. Rozhodl se, že v továrně se bude pracovat na směny (první takový „vynález“ v dějinách), no a protože to pochopitelně znamenalo navýšení počtu pracovníků mimo možnosti ubytování, postavil první dělnické kolonie v okolí.
Následně zjistil další nepříjemný problém – bylo sice hezké, že měl vodním kolem poháněný a patentovaný „water frame“ na spřádání, ale toto nestačilo, protože nebyly k dispozici stroje na mykání, na čištění a přípravu suroviny tak, aby byla vhodná jako vstup do jeho stroje.
Dobová součást spřadací „výrobní linky“. I tento díl poháněl vodní pohon
Pochopil, že vynález jen jednoho stroje nestačí, že celou výrobu je třeba mechanizovat tak, aby na vstup přicházela surovina od dodavatelů, zatímco na výstupu vyjížděly vozy drožkářů s hotovými nitěmi. Byl jedním z prvních, kdo si toto uvědomil, ovšem každopádně první, kdo to i realizoval.
Jeho spřádací stroj potřeboval, aby vstupní surovinou byla vyčištěná zarovnaná vlákna. Toto Arkwright zařídil vcelku jednoduchým mykacím strojem, sestávajícím z otáčejícího se bubnu pobitého jemnými hřeby, které jako velký hřeben vlákna zarovnával a odstraňoval nečistoty. Samozřejmě, že další mechanismy takto jednoduché nebyly. Vynalézal, zdokonaloval, budoval, takže v roce 1775 mohl přihlásit komplexní „Velký patent“, kde požadoval exkluzivní ochranu na celý výrobní řetězec.
Práce na směny, podpora vzdělávání, dovolená
Patent mu byl sice přiznán, ovšem s nijak velkým nadšením. A hlavně – nebyl dodržován. Jeho úspěch se stal vzorem pro spoustu dalších, kteří jednoduše kopírovali to, co Arkwright musel postupně vyzkoušet.
V roce 1776 postavil vedle dosavadní budovy další rozšíření a dospěl k pochopení, že tovární výroba musí mít jasný řád. Dělníci proto byli rozděleni na dvě směny. Brána továrny se zavírala přesně v 6 hodin ráno a večer a každý, kdo do té doby nebyl na svém místě, neměl nárok na mzdu.
I to bylo jisté prvenství, stejně jako snaha zaměstnávat celé rodiny včetně dětí. Ne, že by předtím dětská práce neexistovala, ale Arkwright jako člověk vzešlý z nuzných poměrů se na rozdíl od jiných snažil o sociální přístup. Děti mohly být zaměstnávány až od sedmi (později deseti) let a pan továrník jim zajistil školní výuku po šest hodin týdně. Měly tedy šanci nakonec v životě dospět dál než jejich často negramotní rodiče. Taktéž ve své době originální byl nárok na dovolenou (jeden týden v roce).
Z holiče jedním z nejbohatších lidí světa
To, co Arkwright dokázal, bylo samozřejmě inspirací pro další. Během neuvěřitelně krátké doby několika let vybudoval další a další fabriky a najal další dělníky, pracující na základě už osvědčených postupů.
I nadále používal vodní pohon, ačkoliv v této době již nastoupily moderní parní stroje. On sice parní stroje v některých svých továrnách využíval, ale nikoliv k pohonu vlastních strojů, ale k čerpání vody. Těžko říci, jaké k tomu byly důvody, možná nechtěl riskovat, že složitý, drahý a nespolehlivý parní stroj kvůli nějaké poruše zastaví celou výrobu. Voda byla jistější.
Samozřejmě, nevyhnul se bouři nevole a vzpourám přadláků, které muselo potlačovat i vojsko. Z Nottinghamu jej vypudili, ale Cromford stál mimo „nebezpečné území“ s přadláckou tradicí, takže až tam protesty nedolehly. Ovšem s lavinou nových a nových továren přestával být terčem právě on a jeho výrobny, naopak, mnozí si uvědomovali jeho nesporné zásluhy.
Licencoval také své stroje jiným budovatelům továren, ovšem většina dalších jejich princip jednoduše okopírovala bez jakýchkoliv poplatků. Arkwright se snažil bránit soudně, ale jeho patent byl napaden a v roce 1785 byl s konečnou platností (s odkazem na příspěvek Thomase Higse a Johna Kaye) zrušen.
V této době už ale Arkwright kráčel vítězně vzhůru a nic jej nemohlo zastavit. V jeho podnicích, které postupně odkoupil od svých společníků, pracovalo 30 000 lidí a o rok později mu byl za jeho zásluhy přiznán šlechtický titul. Když v roce 1792 zemřel, patřil k nejbohatším lidem nejen v Anglii, ale na celém světě.
Základy průmyslové revoluce
Arkwright možná nebyl zrovna génius, ale postupně si vyzkoušel, jak má taková tovární výroba vypadat, a měl dostatečný talent, aby ji zorganizoval a příslušné mechanismy a principy vymyslel.
Pozdější zvláště komunistická historiografie se o jeho zásluhách vyjadřovala značně skepticky, ale Arkwright sice patřil k první generaci průmyslových magnátů s ostrými lokty (bez nichž by se asi neprosadil), ale na rozdíl od jiných dokázal díky svému původu myslet i na své dělníky. Možná na dobových portrétech se svým velkým břichem nevypadá zrovna jako sympatický brach, ale jisté sociální cítění se mu upřít nedá.
Nebyl mužem vědy a vůbec jej nezajímalo, co si o jeho vynálezech myslí učení mužové z Královské společnosti. Nikdy také ani pro forma nepožádal o přijetí do toho spolku vědátorů, ačkoliv s ohledem na jeho majetek a zásluhy by to bezpochyby nebyl problém. Jeho vynálezy nebyly založeny na nějakých nových převratných myšlenkách či principech. Opravdu, nešlo o žádnou vědu.
Přesto právě Arkwright a jeho továrny stály na počátku revoluce, jakou nikdo z tehdejších nejmoudřejších mužů vědy nečekal. Jako smršť se převalila nejprve Albionem a posléze dosáhla za kanál i za oceán. Díky tovární výrobě Richarda Arkwrighta svět už nikdy nebyl takový jako předtím. Vděčíme mu za nesmírně mnoho a nesmíme na něj zapomínat.