Plodnice mochomůrky zelené jsou na první pohled celkem hezké. Dorůstají výšky až 15 centimetrů, vzhledem tak trochu připomínají žampiony a podle těch, kteří je omylem snědli a přežili, prý chutnají docela dobře. Mnohem častěji však má konzumace mochomůrky zelené fatální následky. Otrava se projevuje zvracením a křečemi. Vyvolá vážné poškození jater, které bývá smrtelné.
Příznaky otravy se projeví, když už houby nejsou v žaludku, takže je na jakýkoli zásah pozdě. I proto sahali po mochomůrkách zelených traviči. Traduje se, že těmito houbami otrávila v roce 54 n. l. římského císaře Claudia jeho manželka Agrippina. V roce 1740 si na nich omylem pochutnal císař Svaté říše římské Karel VI. a ani on otravu nepřežil.
Odhaduje se, že v současnosti na následky konzumace jedovatých hub umírají každoročně stovky lidí, přičemž 90 % těchto úmrtí mají na svědomí právě mochomůrky zelené. Časté jsou otravy houbami v Číně, kde je jejich konzumace velmi oblíbená.
Mnoho lidí si tam přivydělává sběrem a prodejem oblíbených druhů hub. Pro vlastní potřebu se pak spokojí s méně oblíbenými nebo i s méně známými druhy. Tak se může stát, že někdy sáhnou i po jedovatých druzích včetně mochomůrky zelené.
Mochomůrka zelená zabíjí jedem, který je znám jako α-amanitin. Biochemici ho řadí k nejnebezpečnějším přírodním látkám. Přesto nebylo dlouho jasné, jakým způsobem mochomůrkový toxin své oběti zabíjí. To nyní odhalil tým čínských vědců vedený Čchiao-pching Wangem ze Sunjatsenovy univerzity v Kantonu. Zároveň vědci objevili látku, která brání průniku α-amanitinu do buněk a tím chrání před otravou.
Jak uvádějí ve studii publikované ve vědeckém časopise Nature Communications lze k léčbě otravy mochomůrkou zelenou použít indocyaninovou zeleň. Tato látka není lékařům neznámá. Používá se jako fluorescenční barvivo ke zvýraznění některých tkání například při operacích ledvin, pro zviditelnění cév v oku nebo pro sledování průtoku krve v játry.
Hledání klíče pro α-amanitin
Doposud neměli lékaři při otravě mochomůrkou zelenou mnoho možností, jak pacientovi pomoci. V podstatě se soustředili na podporu základních životních funkcí v naději, že otrava nebyla dost silná a organismus se s ní nakonec nějak vypořádá. Wang se proto rozhodl najít účinný lék s pomocí metody, kterou před několika lety s úspěchem využil při pátrání po protijedu na smrtící toxiny čtyřhranky Fleckerovy.
Pomocí technologie CRISPR-Cas9 k vytvořili soubor lidských buněk, z nichž každá měla mutaci v jiném genu. Poté testovali, které mutace obrní buňky proti α-amanitinu. Jedu mochomůrky zelené vzdorovaly buňky, které postrádaly enzym STT3B. Ten se podílí na tzv. glykosylaci proteinů, čili na připojování molekul cukru na řetězce bílkovin. Narušení tohoto procesu blokuje vstup α-amanitinu do buněk a zabrání toxinu v jejich ničení.
„Nikdo netušil, že STT3B hraje v toxicitě α-amanitinu významnější roli a naše zjištění nás proto velmi překvapilo," přiznal Wang.
Způsob, jakým se enzym STT3B podílí na propouštění α-amanitinu do nitra buněk, zůstává i nadále nejasný a Wang se svým týmem chce tuhle záhadu vyřešit.
Problematické klinické testy
Wang a spol. pátrali mezi 3 200 chemickými sloučeninami po látce, která by aktivitu enzymu STT3B dostatečně silně potlačovala a zároveň měla na lidský organismus co nejmenší nežádoucí vedlejší účinky. Jako nejlepší se jevila indocyaninová zeleň, což je barvivo vyvinuté fotografickou společností Kodak už v 50. letech minulého století a používané v medicíně např. pro zobrazování cév.
Když vědci léčili indocyaninovou zelení myši otrávené α-amanitinem, zemřela jen polovina pokusných zvířat. Z myší, které dostaly pouze α-amanitin, uhynulo 90 % zvířat.
Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv a Evropská agentura pro léčiva již schválily indocyaninovou zeleň k použití v medicíně pro zobrazování jako bezpečnou. Vědci z Wangova týmu proto doufají, že brzy začnou indocyaninovou zeleň testovat. Nebude to jednoduché, protože dobrovolníky pro testy budou muset rekrutovat z lidí, kteří se otrávili mochomůrkou zelenou. Pro výsledek takové studie bude klíčové načasování.
Myši léčili vědci indocyaninovou zelení čtyři hodin po požití α-amanitinu. Většina lidí, kteří snědli mochomůrku zelenou, se ale dostává do nemocnice teprve po 24 až 48 hodinách, kdy už je jejich stav vážný. A to může být na záchranu života podáním indocyninové zeleně pozdě.