Saveryho „Přítel horníků“
Byl to hodně podivný stroj. Tedy alespoň pro nás, kteří se na něj díváme dnešníma očima a porovnáváme jej s pozdějšími parními stroji. Asi nejpřekvapivější je, že tato vodní pumpa (protože k ničemu jinému to použít nešlo) neměla žádný píst, vlastně žádné komplikované pohyblivé součásti, s výjimkou ventilů, což byly obyčejné jednoduché klapky ovládané tlakem, takže ani žádné složité převody nebyly zapotřebí. To je ta pozitivní stránka věci, řekněme asi jediná pozitivní. Stroj měl totiž několik dost zásadních nedostatků.
Pracoval na tom principu, že v separátním kotli byla vyrobena pára, ta byla následně přivedena do nádoby, z níž měla být čerpána voda, no a přetlak vytlačil z této nádoby vodu do výše. Pomocí plováku byl sledován stav vody v nádobě, takže při jejím poklesu se uzavřel přívod páry, načež se otevřel spodní ventil v trubce přivádějící čerpanou vodu, která nádobu opět naplnila a čerpání tím mohlo opět pokračovat. Při onom nasávání bylo v případě jejího nízkého tlaku čerpané vody nutné tu pracovní nádobu ochlazovat, aby pomohl vzniklý podtlak.
Na papíře vypadal stroj jednoduše a funkčně, v praxi to bylo horší. Jednak pro nasazení v dolech by to znamenalo umístění parního stroje, respektive přinejmenším pracovní nádoby v podzemí u čerpané vody, což bylo vše, jen ne praktické. Mnohem horší ale byl fakt, že pro čerpání do větších výšek bylo nezbytné vyvinout přetlak několika atmosfér, který by sloupec vody dokázal do výše vytlačit. V této době byla konstrukce tlakových nádob na velmi nízké úrovni, nebylo známo sváření či nýtování, spoje byly pájené a nevydržely ani vysoký tlak, ani vysokou teplotu.
Samozřejmě, největším problémem byla nesmírně nízká účinnost celého stroje, protože pracovní nádoba obsahovala studenou čerpanou vodu, která samozřejmě ochlazovala přiváděnou páru, i samotná nádoba byla v případě potřeby ochlazována, což vše bylo zoufale neefektivní.
To, co Savery vymyslel, vypadalo hezky na papíře. Fungovalo to i v laboratorních podmínkách. Nějak. Ovšem praktické nasazení už byla zcela jiná záležitost. Těžko říct, nakolik měl Savery zkušenosti s tím, jak to vypadá v dole, jaké jsou tam podmínky a co tam lze realizovat. O jeho životě je toho totiž známo jen velice málo, takže tápeme.
Z dochovaného reklamy v novinách pouze víme, že Saveryho stroje bylo možné osobně spatřit odpoledne každou středu nebo čtvrtek v Salisbury Court v Londýně naproti starému divadlu, takže se dá předpokládat, že stroje nějak pracovaly. Nebyla to ale žádná sláva. Jak se ukázalo, při skutečném provozu bylo nutné zásadně zvýšit tlak páry na několik atmosféry, spoje se trhaly, stroje vybuchovaly. Pojmenování „Přítel horníků“ bylo v tomto kontextu téměř ironií. Savery čelil zásadnímu problému. Co dál?
Jenže stále měl ten patent! A kdyby jen to, navzdory tehdejším zvyklostem, kdy se patenty udělovaly na 14 let, Savery si vymohl jeho prodloužení na 35 let. Jenže byl osočen, že se svým patentem vlastně podvádí, že jej ukradl! Vždyť o ohňovém stroji se zmiňuje již Somerset, dávno před Saverym!
Toto osočení vedlo Saveryho k poněkud bizarní výpravě po knihkupectvích a antikvariátech, kde skupoval Somersetovu knihu a všechny exempláře pálil. Naštěstí pro něj, měl dostatečně dobré styky, takže svým nepřátelům nakonec dokázal odolat, jeho patent platil dál. To mu ale bylo málo platné, protože jeho stroj nefungoval...
