Vědci ze čtyřiadvaceti zemí spojili síly a analyzovali genomy 809 jedinců náležejících celkem k 233 druhům primátů. Z takto získaných dat vznikl dosud nejúplnější katalog genomických informací o člověku a jeho evolučně nejbližších příbuzných. Výsledky přináší v několika studiích specializované číslo vědeckého časopisu Science.
Z impozantního genomického projektu získali vědci zcela nové poznatky o evoluci primátů včetně člověka a jejich genetické rozmanitosti. Ukázal se například poměrně těsný vztah mezi sociální organizací tlup opic a klimatem, když v chladnějším klimatu si primáti vyvinuli sociální vazby pevnější a propletenější. Jiná studie odhalila, že u paviánů došlo v minulosti ke křížení a výměně genů mezi různými druhy.
V několika oblastech jejich výskytu mezidruhové křížení stále probíhá. Pro laickou veřejnost to může být překvapení, protože obecně bývá rozšířena mylná představa, že mezidruhoví hybridi jsou neplodní. To ale v mnoha případech neplatí.
Naopak, řada mezidruhových hybridů vyniká životaschopností. Ostatně člověk je názornou ukázkou velmi úspěšného mezidruhového hybrida, protože naši předci se křížili s neandrtálci, denisovany a zřejmě i některými dalšími dnes už vyhynulými druhy rodu Homo. Díky speciálně navrženému algoritmu umělé inteligence umožňují genomická data z projektu nový pohled na genetické příčiny lidských onemocnění.
Stvořila nás zvědavost?
O tom, co vydělilo člověka z řad ostatních primátů a dovolilo mu vytvořit civilizaci, se vedou dalekosáhlé diskuse. Mohla by být jedním z klíčů třeba zvědavost? Říká se sice, že je někdo „zvědavý jako opice“, ale ve skutečnosti za námi opice ve zvědavosti pokulhávají. Už děti jsou při zkoumání neznámého zvídavější než lidoopi.
Ale když lidoop zahlédne potenciální odměnu, začne i on zkoumat nejisté možnosti. Vyplývá to ze studie, kterou ve vědeckém časopise PLOS ONE publikovali Alejandro Sánchez-Amaro z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku a Federico Rossano z Kalifornské univerzity v americkém v San Diegu.
Vědci dali lidoopům chovaným v zajetí na vybranou mezi dvěma dnem vzhůru otočenými kelímky. Jeden byl průhledný, takže bylo vidět, že se pod ním ukrývají bobule hroznového vína. Druhý kelímek byl neprůhledný, a tak nebylo jasné, jak velká odměna se pod ním skrývá.
Testu se podrobili dospělí šimpanzi, gorily, bonobové a orangutani. Podobný test absolvovaly i děti ve věku od tří do pěti let. Ty by na rozdíl od lidoopů nebraly bobule hroznového vína jako dostatečnou motivaci, takže se jim pod kelímky nabízel různý počet pestrých samolepek.
Děti častěji volily skrytou, neznámou odměnu pod neprůhledným kelímkem, a to až v 85 % případů. Lidoopi si vybírali tuto možnost nejvýše ve 24 % případů. Opice začaly volit neprůhledný kelímek až z 88 %, teprve když jim vědci ukázali, že se pod ním může skrývat větší odměna. Děti si dokázaly tuhle možnost představit a chtěly se o tom přesvědčit na vlastní oči.
Nečekaná výhra svádí k risku
V některých ohledech ale přemýšlejí lidé a opice velmi podobně, což ukazuje, že si s sebou neseme značné dědictví po zvířecích předcích. Vyplývá to ze studie japonského týmu vedeného Hirošim Jamadou z university v Cukubě. Výsledky jejich výzkumu přinesl vědecký časopis Science Advances.
Vědce z Jamadova týmu zajímalo, jak se lidé rozhodují, když jsou výsledky jejich volby nejisté. Jedna z možností spočívá v kalkulaci, kdy očekávanou pravděpodobnost úspěchu vynásobíme potenciálním výnosem a vybereme si možnost s vyhlídkou na nejvyšší profit. Taková strategie je sice racionální a maximalizuje očekávaný zisk, ale lidé se jí obvykle neřídí. Při svých volbách jsme celkem iracionálně ovlivněni minulými výsledky svých rozhodnutí.
V experimentu výzkumníci požádali celkem sedmdesát dobrovolníků, aby si opakovaně vybírali ze dvou loterií, v nichž mohli s určitou pravděpodobností získat výhru o známé výši. Loterie se lišily velikostí výhry a pravděpodobností, s jakou lze vyhrát. Bezprostředně poté, co lidé vyhráli víc, než očekávali, se chovali, jako kdyby se pravděpodobnost výhry v dalším tahu loterie zvýšila.
„To je překvapivá reakce, protože pravděpodobnost výhry jsme účastníkům jasně popsali a oni nebyli odkázáni na nabyté zkušenosti. Takové jsme jim vysvětlili, že pravděpodobnost výhry vůbec nezávisí na předchozích výsledcích," vysvětluje Hiroši Jamada.
Změna chování dobrovolníků je vyvolána tím, že se změnil jejich náhled na pravděpodobnost výhry. Jako kdyby si říkali: Když se to povedlo jednou, tak se to musí povésti podruhé.
„Takové poučení z neočekávaných událostí je základem pro tzv. učení posilováním. To je dobře známá strategie, ke které se uchylujeme, když se potřebujeme naučit něco, z čeho nám kyne vidina odměny. Strategii, která vedla k úspěchu jednou, si líp zapamatujeme, tj. naučíme se ji, a při podobné příležitosti ji použijeme znovu. Je zajímavé, že stejnou strategii použijeme i tam, kde učení není potřeba," říká Jamada.
Při podobných pokusech s makaky, byly pozorovány v podstatě stejné výsledky. Podobnost lidského a opičího chování v této studii je podle Jamady a spol. pozoruhodná. Primáti s námi sdílejí i takové operace, jako je vnímání přínosů a jejich pravděpodobnosti, které používáme při riskantním rozhodování. Na radost z nečekaného úspěchu pak reagují opice zvýšeným riskováním podobně jako lidé.