Jistě jste to už také zažili – vyrazíte ven bez deštníku a než se nadějete, začne pršet. První instinkt? Přidat do kroku, možná dokonce i běžet. Ale je rychlejší chůze skutečně zárukou, že zmokneme méně? Na tuto otázku se pokusil odpovědět teoretický fyzik z Université Paris Cité Jacques Treiner.
Treiner zkoumal, jak rychlost chůze ovlivňuje množství vody, kterou na sobě při dešti zachytíme. Vycházel z jednoduchého modelu lidského těla, který rozdělil na dvě klíčové oblasti: vertikální (přední a zadní část těla) a horizontální (hlava a ramena). Tento přístup mu umožnil zhodnotit, jak dešťové kapky dopadají na jednotlivé části těla při různých rychlostech pohybu.
Nejhorší je zůstat stát
Když stojíme na místě, déšť dopadá především na horizontální části těla, tedy na hlavu a ramena. V této situaci jsou vertikální části chráněné, neboť kapky dopadají kolmo shora. Jakmile se však začneme pohybovat vpřed, mění se náš úhel. V našem vnímání déšť dopadá v šikmém směru, což znamená, že kapky, které by normálně spadly před nás, nyní naráží do předních částí našeho těla.
Rozdíl mezi stáním a pohybem v dešti
To však neznamená, že by nás stání na místě udrželo ve větším suchu. Právě naopak! Čím rychleji se pohybujeme, tím kratší dobu strávíme v dešti. Podle Treinera dochází k prostému fyzikálnímu efektu: i když při vyšší rychlosti narážíme do většího množství kapek, celkově strávíme v dešti méně času. Tento efekt vyvažuje zvýšený počet kapek, které do nás naráží, což dává smysl, pokud chceme minimalizovat celkové množství vody, kterou na sobě nasbíráme.
Pokud jde o horizontální části těla (hlava a ramena), zde Treinerův model ukazuje, že množství vody dopadající na tyto oblasti je stejné bez ohledu na rychlost pohybu. Dešťové kapky padají kolmo shora, a tak i při rychlé chůzi nebo běhu nemění místo svého dopadu.
Při rychlejší chůzi budete moknout kratší čas
Výsledkem Treinerova výzkumu je možná poněkud překvapivé zjištění: voda dopadající na vertikální části těla je závislá na rychlosti pohybu jen částečně, protože čas strávený v dešti je o to kratší, čím rychleji se pohybujeme. Pokud ale zůstaneme na místě, dopadne na naše horizontální oblasti více kapek, což způsobí jejich výraznější promočení.
Přirozeně existují další faktory, jako je vítr, který může způsobit, že déšť bude dopadat šikmo i během stání, nebo intenzita deště. V tomto případě se jedná o zjednodušený fyzikální model bez započteného účinku větru. Případná rada z něj vyplývající zní naprosto jednoznačně: v dešti se vyplatí spěchat.
V praxi to znamená, že pokud je déšť mírný a nefouká silný vítr, pak je nejlepší strategií zrychlit tempo a zároveň se mírně naklonit vpřed. Je však důležité nenaklánět se příliš, neboť byste tak zvýšili exponovanou plochu horizontálních částí těla a zkomplikovali si tak situaci.
Zdroje: theconversation.com, techspot.com.