Poslední případ onemocnění pravými neštovicemi byl evidován v říjnu roku 1977, a tak mohla Světová zdravotnická organizace prohlásit v roce 1980 neštovice za vymýcené.
Virus neštovic se dnes vyskytuje zřejmě jen na dvou místech světa. Těmi jsou přísně střežené mrazící boxy v USA a Rusku. Obě země mají zásobu viru neštovic ještě z dob, kdy se ho pokoušely proměnit v biologickou zbraň hromadného neštovic.
Pokud by dnes virus pravých neštovic ze svého mrazivého vězení „utekl“, byla by to pro lidstvo katastrofa, protože spousta lidí by byla vůči této vážné infekci imunitně „naivní“ a jejich organismus by se nedokázal nákaze účinně bránit. Z nakažených by mohl umírat každý třetí.
I proto se OSN pravidelně vrací k otázce, zda zásoby viru pravých neštovic definitivně nesprovodit ze světa. Ale zatím se vždycky našel důvod, proč to neudělat. Jeden z důvodů, proč nevyhubit virus pravých neštovic, spočívá v tom, že se na světě stále ještě vyskytují blízce příbuzné viry, které jsou s to vyvolat onemocnění u člověka.
Patří k nim k nim i virus opičích neštovic z rodu Ortopoxvirus z čeledi Poxviridae. Ten zatím nepředstavuje zásadní problém, ale pokud by „začal zlobit“, hodil by se pro vývoj vakcíny nebo léků právě podstatně prozkoumanější virus pravých neštovic.
Poprvé bylo lidské onemocnění vyvolané virem opičích neštovic diagnostikováno v roce 1970 v Demokratické Republice Kongo. Podle stávajících odhadů onemocní každoročně v této zemi na opičí neštovice více než tisíc lidí. Nemoc se však vyskytuje i v řadě dalších zemí západní Afriky. Tam je za rizikovou destinaci považována např. Nigérie.
U viru opičích neštovic rozlišují virologové dvě základní varianty – středoafrickou a západoafrickou. Vážnější průběh a vyšší smrtnost má onemocnění vyvolané středoafrickou variantou běžně se vyskytující v Kongu. Člověk se nakazí nejspíše po kousnutí či škrábnutí nakaženým zvířetem nebo po přímém kontaktu s krví infikovaného živočicha.
Titulní foto: Profimedia
Nejčastějším zdrojem nákazy jsou hlodavci
Navzdory názvu onemocnění jsou nejčastějším zdrojem nákazy hlodavci. Vzácněji se lidé nakazí od opic. Virus se šíří i vzduchem a člověk může předat nákazu tělními tekutinami nebo viry, které po vyloučení z těla pacienta ulpí na nejrůznějších předmětech.
Po inkubační době dlouhé obvykle šest až šestnáct dní propuká onemocnění, které se projevuje podobně jako pravé neštovice. Zpočátku nastupuje horečka s teplotami nad 38 ° C, kterou provází bolest svalů, malátnost, bolest hlavy a únava. Zasažen bývá i trávicí trakt, takže se onemocnění projevuje i nevolností, zvracením a bolestí zad. Pak se na sliznicích úst, jazyka, patra a hrdla objeví první malé načervenalé skvrny a teplota klesá téměř k normálu.
Skvrnky se rychle zvětšují, sliznice na nich praská, a přitom se uvolní velké množství viru do slin. Virus má silnou tendenci napadat také kožní buňky, což se projeví vznikem charakteristických pupínků. Tato vyrážka se objevuje čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin poté, co začaly být patrné skvrny na sliznicích. Infekce pak může rozvinout do několika velmi odlišných forem, z nichž některé mají poměrně těžký průběh.
Po dvou až čtyřech týdnech se ale většina nemocných uzdraví. Smrtnost (tedy podíl obětí na životech z počtu nakažených) se pohybuje od jednoho do deseti procent. Ve srovnání s pravými neštovicemi jsou opičí neštovice méně nakažlivé, mají méně vážný průběh a slabší následky.
Specifický lék proti opičím neštovicím neexistuje a stejně tak je tomu i s vakcínou. Pacientovi se pouze tlumí hlavní příznaky, popřípadě se brání následným bakteriálním infekcím. Lidé, kteří byli očkování proti pravým neštovicím, jsou před nákazou opičími neštovicemi chránění.
Ale protože se od osmdesátých let minulého století proti pravým neštovicím neočkuje, je populace pod čtyřicet let nechráněná. Očkovací látkou proti pravým neštovicím dnes disponuje na světě jen několik zemí a určitou zásobu má k dispozici i Světová zdravotnická organizace.
Jeden pacient, dva lety a dvě stě ohrožených nákazou
Ve Spojených státech nyní vzbudil velký rozruch případ pacienta nakaženého opičími neštovicemi, který cestoval letecky z nigerijského Lagosu do americké Atlanty a odtud letěl do Dallasu. V uzavřeném prostoru letadla byl v kontaktu zhruba s dvěma stovkami lidí. Ty dnes epidemiologové vyhledávají a testují na virus opičích neštovic.
Odborníci se shodují v tom, že pasažéři letu z Atlanty do Dallasu čelili zřejmě jen velmi nízkému riziku nákazy, protože let netrvá dlouho. Pozitivní roli sehrála i při transatlantickém letu proticovidová opatření. Povinnost pasažérů chránit se rouškou nebo respirátorem riziko přenosu nákazy výrazně omezila. Nepředpokládá se, že by se onemocnění ve Spojených státech rozšířilo.
Virus opičích neštovic má dědičnou informaci uloženou ve formě DNA, a je proto mnohem stabilnější než viry s dědičnou informací ve formě RNA (např. SARS-CoV-2, HIV nebo chřipkové viry). Z toho vědci čerpají naději, že se v dohledné době neobjeví nová varianta viru s podstatně nebezpečnějšími vlastnostmi.
Na druhé straně ale upozorňují, že od roku 1980 neustále klesá odolnost populace nejen vůči viru pravých neštovic, ale také vůči jeho blízkým příbuzným. Proto se epidemiologové obávají, že se najde nějaký virus z čeledi Poxviridae, který tuhle „mezeru“ úspěšně „zaplní“. Z tohoto hlediska rozhodně není možné případ amerického pacienta nakaženého opičími neštovicemi bagatelizovat.
Americký případ jen znovu připomíná, že v globálním světě nelze mávnout rukou ani nad „exotickými“ nákazami, které momentálně trápí obyvatele zemí na druhém konci světa. Cestování umrtvené covidovou krizí se pomalu ale jistě vrazí do starých kolejí a s tím se vrací i možnost transportovat nákazu odkudkoli kamkoli.
Stačí připomenout, že po Číně byla koronavirem SARS zasažena nejvíce Kanada, kam dovezli virus příslušníci čínské komunity z Toronta, kteří se vydali do vlasti oslavit čínský nový rok a do Kanady se vrátili s nákazou.
Opičí neštovice zavlečené do západních zemí
Amerika už má za sebou kromě opakovaných jednotlivých případů i jeden razantnější střet s opičími neštovicemi z roku 2003. Tehdy onemocnělo sedmačtyřicet lidí v pěti amerických státech poté, co byla do Texasu dopravena zásilka zvířat z Ghany.
Byly mezi nimi veverky rodu Funisciurus a Heliosciurus, dále pak krysy rodu Cricetomys, osináci Atherurus, plši rodu Graphiurus a myši rodu Lemniscomys. Přinejmenším krysy, veverky a plši byli nakažení virem opičích neštovic.
Z těchto zvířat se v obchodě s domácími mazlíčky přenesla infekce na americké psouny prériové. Mnozí z nakažených psounů byli prodání dřív, než se u nich stačily rozvinout příznaky onemocnění, a tito domácí mazlíčci pak nakazili své majitele.
Šíření nemoci se podařilo zabránit díky profesionální práci příslušných expertů při pátrání po zdroji nákazy a rychlém testování lidí i zvířat podezřelých z infekce. Okamžitě byl zastaven obchod se zvířaty, kterým se mohla přenášet nákazu.
U nemocných byly nasazena antivirotika, imunoglobuliny specifické proti virům čeledi Poxviridae a také vakcína proti pravým neštovicím. Ihned byly zaslány potřebné informace veterinárním lékařům, chovatelům a obchodníkům, kteří by mohli přijít do kontaktu se zvířaty nakaženými virem opičích neštovic.
Ze zemí Evropské unie udělala jako první přímou zkušenost s opičími neštovicemi Velká Británie, kam dovezli v září 2018 nákazu z Nigerie nezávisle na sobě dva lidé. Od nich se následně nakazil jeden zdravotník. Situace však byla tehdy vyhodnocena tak, že riziko šíření choroby v populaci je zanedbatelné.
Nové choroby jsou virové a přicházejí ze zvířecí říše
V tomto století jsme se potkali s celou řadou „nových chorob“. Převládají mezi nimi ty, které jsou virového původu. Zároveň platí, že plné tři čtvrtiny smrtících novinek mezi lidskými infekčními onemocnění jsou zoonosy. To znamená, že propukly poté, co jejich původci přeskočili ze zvířat na člověka.
Nebezpečí zoonos a těch virových zvlášť tkví často v tom, že proti nim neexistuje účinný lék a často ani vakcína. A opravdu je, čím se nakazit. Odhaduje se, že se na Zemi vyskytuje zhruba 700 000 různých virů schopných „přeskoku“ ze zvířat na člověka. Současná věda z nich poznala jen malý zlomek.
Typickým příkladem jsou koronaviry, které jsme šmahem považovali za neškodné původce „nachlazení“ a které už udeřily v 21. století třikrát. V letech 2002 až 2004 to byl SARS.
Od roku 2012 se vyskytují případy onemocnění MERS a od konce roku 2019 se přetahujeme s koronavirem SARS-CoV-2. Koronaviry přišly v situaci, kdy epidemiologové viděli jako nejvýznamnější hrozbu nové kmeny chřipky, např. ptačí chřipky H5N1. Na koronaviry by si před epidemií SARS vsadil málokdo.
Potvrdilo se, že v epidemiologii se vyplácí na jedné straně doufat v to nejlepší, ale na druhé straně počítat s tím nejhorším. Virů opičích neštovic se na jedné straně nebojíme, na druhé straně je opakovaně rozvážíme po světě. O překvapení tak nemusíme mít v brzké budoucnosti nouzi.
V souvislosti v COVID-19 se sice hrozíme čínských „mokrých trhů“, ale jak dokazuje případ amerického obchodníka s domácími mazlíčky, umíme i na Západě vytvořit podmínky pro „prosperující“ virovou burzu, kde se potkávají nejen zvířata z celého světa, ale také původci infekčních chorob.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
